Jacques Henri Lartigue

Jacques Henri Lartigue (13. června 1894 – 12.9.1986 ) byl francouzský fotograf a malíř , který se proslavil svými fotografiemi automobilových závodů , letadla a módních pařížských žen. Read more.
Narodil se v Courbevoie do bohaté rodiny , Jacques Henri Lartigue začal fotografovat , když mu bylo sedm let . Fotil své přátele a rodinu ve hře – běh a skákání , závodní domů postavené závodní vozy , stavební draci , kluzáků a letadel , a lezení na Eiffelovu věž . On také fotografoval sportovní události, jako Coupe Gordon Bennett a francouzské Grand Prix, brzy lety takovými průkopníky letectví jako Gabriel Voisin , Louis Blériot , Louis Paulhan a Roland Garros , a tenistek , jako Suzanne Lenglen u francouzštiny otevřený tenisový turnaj . Mnoho z jeho prvních a nejznámějších fotografií byla původně přijata ve stereu , ale také produkoval obrovské množství snímků ve všech formátech a médií , včetně skleněných desek v různých velikostech , autochromů , a film . Read more.
Zatímco prodal několik fotografií na sportovní časopisy, jako La Vie au Velkého Air, ve středním věku se soustředil na jeho obraze , a to přes to , že se živil , ačkoli on pokračoval s fotografickým a vedení písemných časopisy o nich v celé jeho život . Ve věku 69 let byl jeho chlapectví fotografie ‘ objevil ‘ Charles Rado agentury Rapho který představil Lartigue John Szarkowski , kurátor Muzea moderního umění , který uspořádal výstavu jeho prací v muzeu . Život časopis zveřejnil fotografie v roce 1963. Read more.
Jako výsledek on pracoval pro několik módních časopisů a byla známá v jiných zemích. V roce 1974 byl pověřen nově zvolený prezident Francie Valéry Giscard d’Estaing střílet jeho oficiální portrét. Výsledkem byl jednoduchý fotografie , jednoduché lit pomocí národní vlajky jako pozadí. On byl odměněn s jeho první francouzské retrospektivní výstava v Musée des Arts Décoratifs následující rok, což vedlo k další provize z módy a dekorace časopisů. Read more.
Ačkoli nejlépe známý jako fotograf , Lartigue byl malíř, který se ukázal v úředních salonů v Paříži a na jihu Francie od roku 1922 . On byl přátelé s širokým výběrem literárních a uměleckých osobností včetně dramatik Sacha Guitry , zpěvačka Yvonne Printemps , malíři Kees van Dongen , Pablo Picasso a umělec – dramatik , režisér Jean Cocteau . Pracoval také na souborech filmaři Jacques Feyder , Abel Gance , Robert Bresson , François Truffaut a Federico Fellini , a mnoho z těchto osobností se stala předmětem jeho fotografií . Lartigue však fotografoval každý přišel do kontaktu s , jeho nejčastějším múz mají jeho tři manželky a jeho paní na začátku 1930 , model rumunské Renée Perle
Jeho první kniha , Deník století byl publikován ve spolupráci s Richardem Avedon . Kniha byla zmíněna v Rencontres d’ Arles cenu si v roce 1971. Pokračoval focení během posledních tří desetiletí jeho života , nakonec dosáhnout komerčního úspěchu . Příští rok on byl festival čestným hostem . Večer promítání předložil Michel Tournier “” Jacques -Henri Lartigue & Jeanloup Sieff ” .
V roce 1974 byla jeho práce zařazena do skupiny exhibitiion ” Filleuls et parrains ” . Film ” Lartigue , année 90″, François Reichenbach byl propuštěn v roce 1984. Současně byla jeho práce “Les 6 x 13 de Jacques -Henri Lartigue ” vystavené v rámci festivalu . V roce 1994 , ” J.-H. Lartigue , l’ amateur de rêve ” Patrick Roegiers , byl jeden z večerů screeningu aposlední byla výstava prezentována : ” Lartiguecent ans ” .
Jeho syn Dany Lartigue , malíř a poznamenal, entomolog specializující se na motýly , je patronem muzea v St Tropez , které spolu obrazů a suvenýrů svého otce , obsahuje příklad každého francouzského denního motýla.
Americký režisér Wes Anderson je fanouškem Lartigue práce , a je odkazoval se na to v jeho filmech . Výstřel Rushmore je založen na jednom z jeho fotografií, a Lartigue podobnost byla základem pro portrét lorda Mandrake v životě pod vodou .

Tomáš Pospěch

Tomáš Pospěch (* 1974, Hranice) je současný český fotograf, historik umění a kurátor.

Žije v Praze a v Hranicích. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě (1992–1998), dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1992–1995) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1995–1999). Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v letech 1997–2007 působil rovněž na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně… fotorealistický tisk, profesionální tisk, černobílé tisk, fine art tisk, digitální retuš,

Jako historik umění se zaměřuje se především na fotografii a současné výtvarné umění střední Evropy. Je autorem více než dvaceti knih, například monografií Vladimíra Birguse, Jindřicha Štreita, o současné slovenské dokumentární fotografii (Slovensko) nebo antologie textů Česká fotografie 1938-2000 v recenzích textech, dokumentech (2010), spoluautorem výstav a knih Česká fotografie 80. a 90. let 20. století (Olomouc, 2002), Viktor Kolář (Kant, 2010) nebo Tenkrát na Východě, Češi očima fotografů 1948-1989 (Kant, 2009), podílel se na vytváření hesel do encyklopedie Nová encyklopedie českých výtvarných umělců (Academia, 2006)… renovace fotografiíinternetová galeriečernobílé fografie,

Vedle toho působí jako nezávislý kurátor. Připravil retrospektivy Jindřicha Štreita (Slovenská národní galerie, Bratislava 2006, Dům U Kamenného zvonu, GHMP, 2007) nebo Viktora Koláře (Galerie Starmach, Krakov, 2009), kurátorské výstavy Marginální architektura (Umělecké centrum Lodź, Mezinárodní fotografický festival, 2005), Odpojeno/Spojeno (Centre for Central European Architecture, Praha, 2005), I Image (s Lászlem Gergelym, Krzysztofem Czandrowiczem a Lucíí Lendelovou, Dorottya Gallery, Budapešť, 2005), Via Lucis. Fotografie české společnosti (České centrum, Brusel; Dům umění, Bratislava, 2009; Národní muzeum fotografie Jindřichův Hradec, 2010) nebo Nový život/Nový dokument (s Vladimírem Birgusem, Praguebiennale 2009), Tenkrát na Východě (s Vladimírem Birgusem, Dům U Kamenného zvonu, GHMP, Praha 2009), Andreas Feininger: That´s Photography (Dům U Kamenného zvonu, GHMP, Praha 2011), Romantický konstrukt (s Danielou Dostálkovou, Praguebiennale 2011), Fotografie jako fotografie (komunikační prostor Školská 28, Praha 2011) nebo Dagmar Hochová: Akrobat na glóbu života, Leica Gallery Prague, 2011.
Pravidelně publikuje v časopisech Ateliér, Fotograf, Imago, Camera Austria, Photonews, Reflex, Flash Art… velkoformatový tisk, velkoformatový tisk Prahakvalitní tisk, piezografie, Ve vlastní tvorbě vytvářel obrazově působivé momentky, kde se soustředil na specifický region Hlučínska (Pomezí, 1994-1997) nebo sledoval mezilidské vztahy v uzavřených komunitách vesnic, malých měst, klášterů a věznic Ostrovy (1996-2002). Později sledoval vstup globální firemní kultury nadnárodních společností do českého prostředí (Look at the Future, 2001-2006).

Vedle toho vytvářel ateliérové studie na velkoformátové negativy a akce, kde přeinterpretovával dílo Jana Svobody a reflektoval konvence zobrazování a fotografického média (1994-1999). V následujících letech na tyto aktivity navázalo několik projektů, pohrávajících si s kontextuálními odkazy na vizuální strategie krajinářské fotografie – Majitelé hradů (2002-2005), Hrady a zámky ČR (2004-2005, 2009), Krajinky.jpg (2002-2005), Bezúčelná procházka (2004-2008) a Mimo hru (2005-2010). Tomáš Pospěch zde reagoval na vizuální stereotypy, narušoval hranice tradiční dokumentární nebo sportovní fotografie a žánru krajiny… velkoplošný tisk fotekvelkoformatový tisk fotograiívelkoformatový tisk Praha,
Některé tyto projekty jsou publikovány v knihách Lidé Hlučínska 90. let 20. století (1999), Lidé v obrazech (2001), Ohraničení (2002), Last&Lost, Bezúčelná procházka (2010).

Jan Vávra

Jan Vávra (* 16. února 1953 Praha) je český umělecký fotograf se zaměřením na inscenovanou konceptuální fotografii, představitel tzv. neopiktorialismu.

Vystudoval Institut výtvarné fotografie v Opavě. Od roku 2001 působí jako pedagog na Vyšší odborné filmové škole v Písku a vede fotografický seminář, později též i na Filmové akademii Miroslava Ondříčka. Od roku 2005 je externím pedagogem na Vyšší odborné umělecko-průmyslové škole tamtéž… velkoplošný tisk fotografií praha, grafika, plakat tisk, plakáty tisk, velkoplošný tisk Praha,
Od roku 1993 pořádá vlastní autorské výstavy se zaměřením na inscenovanou fotografii. V letech 1994–6 se věnoval intenzívně fotografování předmětů a zátiší, vznikl cyklus fotografií „Nalezené věci“, kde autor usiloval o nové pojetí prostoru, využíval různé techniky (kresby světelnou tužkou), budoval objekty, které fotografoval a okamžitě po expozici demontoval, experimentoval v noční krajině, používal doplňkových světelných zdrojů, časové expozice apod. Do výsledných fotografií často zasahuje nejrůznějšími technikami; v tomto období byly výsledkem jeho snah fotografie-objekty, v nichž usiloval o nalezení a ztvárnění zcela nového pojetí prostoru a jeho funkce.
Je autorem grafického zpracování bookletů alb některých významných hudebníků, např. Romana Dragouna (Progres 2, Futurum, Stromboli), saxofonisty Ivana Myslikovjana a pražského skladatele a multiinstrumentalisty Ravena. Je autorem předloh k designu kompletu alb skladatele Vladimíra Hirsche “The Assent to Paradoxon”, vydaného v roce 2010 italským labelem Ars Benevola Mater…  maxifotkyzvětšování fotografiímaxifoto,  tisk fotografií Prahatisk fotek Prahafotky tisk,
Ve svých fotografiích se zaměřoval na krajinářské motivy a nalezená zátiší, později fotografoval hlavně portréty (mnohokrát portrétoval významného popartového teoretika a básníka M. Zahrádcu) a akty, od roku 1986 se věnuje zejména tvorbě symbolicky pojatých inscenovaných snímků, v nichž nápaditě používá montáže více negativů, kresby světlem, zásahy do pozitivů, tónování a kolorování. Tyto práce patří do tzv. proudu neopiktorialismu, vynikají invenčností a technickým mistrovstvím.

Zaida Ben-Yusufová

Zaida Ben-Yusufová (Esther Zeghdda Ben Youseph Nathan nebo Yusef) (anglická výslovnost zajda ben jusufová) (21. listopadu 1869, Londýn, Anglie – 27. září 1933, Brooklyn, New York, Spojené státy americké) byla newyorská portrétní fotografka známá svými výtvarnými módními portréty bohatých a slavných Američanů z přelomu 19. a 20. století. Narodila se v Londýně německé matce a alžírskému otci, ale později převzala americké občanství. V roce 1901 ji časopis Ladies’ Home Journal zařadil mezi šest fotografek, které označil jako „přední fotografky v Americe“.
V roce 2008 uspořádala Smithsonova Národní portrétní galerie samostatnou výstavu věnovanou výhradně práci Ben-Yusufové, aby se obnovil její klíčový význam z počátků výtvarné fotografie… tisk fotek praha, tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno,

Zaida Ben-Yusufová se narodila 21. listopadu 1869 jako Esther Zeghdda Ben Youseph Nathanová v Londýně v Anglii jako nejstarší dcera německé matce Anně Kind Ben-Youseph Nathanové z Berlína a alžírskému otci Mustaphovi Moussa Ben Youseph Nathanovi.
V roce 1881 Anna Ben-Yusufová, již bez svého manžela, žila se svými čtyřmi dcerami – Zaidou (starou 11 let), Heidi (8), Leilou (4) a Pearl (3) – v Ramsgate, kde Anna pracovala jako vychovatelka. Přibližně na konci osmdesátých let 19. století Anna Ben-Yusufová emigrovala do Spojených států, kde založila obchod s módním zbožím na Washington Street v Bostonu.
V roce 1895 Zaida Ben-Yusufová následovala svou matku a emigrovala za ní do Spojených států, kde pracovala jako obchodnice s módním zbožím na Páté Avenue č. p. 251 v New Yorku. V tom pokračovala nějaký čas než se stala fotografkou, psala příležitostné články pro magazíny Harper’s Bazaar a Ladies’ Home Journal na módní témata… prodej inkjet papíru, prodej papiru, ruční papír, rucni papir, umělecký papír, umelecky papir, fine art papír, fineart papir, bavlněný papír, barytový papír, baryta,

Ben-Yusufová začal být známá jako fotografka na konci devadesátých let. V dubnu 1896 byly její dva snímky otištěny v časopisu Cosmopolitan a další vystavila v Londýně na výstavě fotografického spolku The Linked Ring. Ještě téhož roku odcestovala do Evropy, kde se setkala s Georgem Davisonem, jedním ze zakladatelů spolku Linked Ring Brotherhood, který ji povzbuzoval, aby ve fotografii i nadále pokračovala. Vystavovala na výročních výstavách spolku až do roku 1902.
Na jaře roku 1897 Zaida Ben-Yusufová otevřela vlastní portrétní fotografické studio na Páté Avenue 124 v New Yorku. Dne 7. listopadu 1897 zveřejnil magazín New York Daily Tribune článek o jejím ateliéru a její reklamní plakáty pak byly otištěny ve vydání Frank Leslie’s Weekly na konci roku. V roce 1898 její kariéra fotografky rostla, deset jejích děl bylo vystaveno na 67. výročním veletrhu Amerického institutu na National Academy of Design. Tam její portrét herečky Virginie Earle získal třetí místo v kategorii Portrét. Během listopadu 1898 Yusufová a Frances Benjamin Johnstonová uspořádaly „woman show“ svých prací ve spolku amerických fotografů Camera Club of New York.
V roce 1899 se Yusufová setkala s Hollandem Dayem v Bostonu, který ji fotografoval. Své studio přestěhovala na Pátou Avenue 578 a vystavovala na řadě výstavách, včetně druhého Filadelfského fotografického salónu. Zúčastnila se vzniku řady publikací, včetně článku o ženách-fotografkách v The American Amateur Photographer a také v The Photographic Times, ve kterém ji Sadakichi Hartmann popsal jako „zajímavou interpretku portrétní fotografie“.
V roce 1900 dohlížely Ben-Yusufová a Johnstonová na sestavení výstavy na téma Americké ženy fotografky na světové výstavě Exposition Universelle v Paříži. Yusufová vystavila svých pět portrétů v souboru, který pak cestoval do Petrohradu, Moskvy a Washingtonu. Byla také zastoupena v expozici Hollanda Daye The New School of American Photography (Nová škola americké fotografie) pro Královskou fotografickou společnost v Londýně a čtyři její fotografie vybral Alfred Stieglitz pro Mezinárodní výstavu v Glasgow roku 1901 ve Skotsku… tisk fotografií­ prahatisk fotografií­ v prazetisk na plátnofotografie na plátno,
V roce 1901 napsala Ben-Yusufová článek Celebrity před fotoaparátem, pro Sunday Evening Post, kde popsala své zkušenosti s modely z ateliéru. Do této chvíle nasnímala Grovera Clevelanda, Franklina Roosevelta a Leonarda Wooda a mnoho dalších. Pro zářijové vydání Metropolitan Magazine napsala další článek „Nová fotografie – co udělala a dělá s moderními portréty“, kde popsala svou práci spíše z pohledu umělce než komerčního fotografa, ale méně radikálně než někteří známější výtvarní fotografové.
Ladies’ Home Journal ji prohlásil za jednu z „předních amerických fotografek“ v sérii šesti ilustrovaných článků o pokročilém fotografování pro amatéry v Saturday Evening Post. Byla uvedena také jako členka prvního Amerického fotografického salónu, když se otevíral v prosinci 1904, ačkoliv její účast na výstavách začala klesat. V roce 1906 prezentovala jeden portrét na třetím ročníku výstavy fotografií v muzeu Worcester Art v Massachusetts, poslední známé výstavě svých prací za jejího života.

Steve McCurry

Vystudoval pensylvánskou státní univerzitu umění a architektury, obor kinematografie a historie umění. Po úspěšném dokončení studia pracoval jako fotograf. Po dvou letech opustil stabilní práci a poháněn vrozenou zvědavostí, udělal první zásadní krok své kariéry reportéra a odjel do Indie.
McCurry se poprvé proslavil, když převlečený za domorodce, překročil pákistánskou hranici do rebely kontrolované části Afghánistánu, krátce před tím než proběhla ruská vojenská invaze. V Afghánistánu fotografoval běžný život lidí na pozadí okolností. V uprchlických táborech se mu podařilo zachytit v roce 1984, mimo jiné, tvář afghánské dívky Šarbat Guly, která přišla o rodiče a její bezejmennost, barva očí a především zvláštní výraz vzdorovitosti, McCurryho proslavil po celém světě. Používal legendární barevný reverzní film kodachrome… tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně,

Uznání od odborníků však dosáhl již po návratu z Afghánistánu, kdy přešel zpět hranice se svitky filmů ukrytých v oblečení. Jeho fotografie se tak staly jedny z prvních, které byly otisknuty a mohly vypovídat o událostech v této válkou zmítané zemi. Celkem pochopitelně mu za tuto práci byla udělena cena zlaté medaile Roberta Capa za nejlepší zahraniční fotoreportáž, a ocenění a uznání za jeho výjimečnou odvahu a důvtip.
Ne vždy se mu však daří. Během svých cest se dostal velice blízko smrti. V Pákistánu byl ve vězení připoután, ve Slovinsku se málem utopil při havárii letadla, v Indii nábožensky zfanatizovaný dav McCurryho zmlátil a málem utopil, nebo byl málem zabit sektou Mudžahedínů. Dvakrát byl během své kariéry prohlášen za mrtvého.
Při své dvacetileté praxi navštívil a zdokumentoval události v mnoha zemích postižených konflikty, jak mezinárodními, tak občanskými. Jako byla válka mezi Íránem a Irákem v osmdesátých letech, v Kambodži, Bejrútu, na Filipínách. Dokumentoval rozpad Jugoslávie, válku v Perském zálivu a opakovaně se vrátil do Afghánistánu.
Pomyslným uzavřením kruhu bylo hledání bezejmenné „Afghánské dívky“ z počátků jeho kariéry. Fotografie byla mezi tím mnohokrát prezentována v časopisech jako National Geographic Magazin, použita do kalendářů a na plakáty. Stala se nejznámější fotografií dnešní doby. Bezpochyby zvědavost vyprovokovala NGM k pátrací výpravě, jejíž cílem bylo znovunalezení Afghánské dívky. McCurry samozřejmě nemohl chybět. Tato již o sedmnáct let starší žena byla nalezena a její fotografie byla, spolu s jejím příběhem, otisknuta opět v National Geographic. Díky jejímu nalezení dnes již známe její jméno, Šargat Gula.
McCurryho barevnost fotografií se postupně stala jeho rozpoznávacím znakem. Nejedna z jeho nezapomenutelných fotografií se stala symbolem. Jeho práce otiskly ve všech nejslavnějších magazínech světa, ale nejvíce publikuje v NGM. Svůj “styl” uplatňuje také v reklamní fotografii.
Při zpětném ohodnocení vlastních zážitků McCurry přiznává, že teprve odjezd do Indie v něm otevřel nejcennější vlastnost. “Umět se dívat na život a umět si počkat na život”. Svými fotografiemi citlivě dokumentuje lidské osudy na pozadí okolností, na pozadí válek. Uchvacuje ho smysl krásy a celém světě a v každém z nás. Má fantastickou schopnost zachytit lidskost a zkušenosti dokreslující tváře lidí, které fotografuje, bez ohledu na hranice jazyků a kultur… texturovaný papírtexturovany papirinkjet papírinkjet papíry,
Přes to všechno se nereprezentuje jako válečný fotograf. Svými pracemi se zaměřuje na lidi žijící v realitě válek.
Poukazuje na její dopady v krajině a na to jak se otiskuje v tvářích lidí, kteří ji prožívají. Navštívil Bombay, Barmu, Srí Lanku, zdokumentoval padesáté výročí nezávislosti Indie a konflikt v Kašmíru. Jeho fotografická štěstěna mu umožnila návrat domů z prodloužené cesty po Číně dne 10. září 2001 a díky tomu být o den později přímým svědkem útoku na WTC v New Yorku. Fotografie dokumentující následné události kolem trosek budov a okolí opět nezaměnitelným způsobem předvádí hrdinství a ušlechtilost obyvatel postiženého města.
Přestože se proslavil fotografiemi lidí, říká že portréty nejsou jeho hlavním objektem zájmu. Vždy je v jeho pracích patrna přítomnost hlubokého příběhu, který vypráví prostřednictvím tváře, prostředí nebo krajiny. Pracuje jak s digitální, tak filmovou fotografií. Jak sám přiznává, nejlépe se mu pracuje s diapozitivem… bavlněný papír, barytový papír, baryta, oboustranný papír, oboustranny papir, oboustranny papir pro digitalni tisk,

V New Yorku, kde žije, pořádá kurzy pro fotografy, kteří mají zájem projít školením zkušeného fotografa.
Za svou práci získal mnoho ocenění. V roce 1984 byl asociací fotografů oceněn fotografem roku. Ve stejném roce získal první ceny ve World Press Photo. V roce 1986 se stal členem Magnum Photos, a časopisem Live Magazin byl zvolen za vítěze v soutěži World Photo v roce 1998. Je držitelem mnoha vysokých novinářských ocenění pro fotografy, zahrnující dvě přijatá ocenění Oliver Rebbot Memorial.

Timothy H. O’Sullivan

Timothy H. O’Sullivan (asi 1840 – 14. ledna 1882) byl americký fotograf, který dokumentoval události v americké občanské válce (1861–1865) a na západě USA… umělecký papír, umelecky papir, fine art papír, fineart papir, bavlněný papír, barytový papír,

Narodil se asi v roce 1840 v New York City. Jako mladík se nechal zaměstat u Mathewa Bradyho. Když roku 1861 začala Americká občanská válka dostal Sullivan od nadporučíka příkaz, aby celý příští rok bojoval v bitvách u Beaufortu, Port Royalu, Fort Walkeru a Fort Pulaski… barytaoboustranný papíroboustranny papiroboustranny papir pro digitalni tisk,
V červenci 1862 O’Sullivan absolvoval vojenskou operaci v severní Virginii. Spolupracoval s Georgem N. Barnardem, Alexandrem Gardnerem a dalšími asistenty slavného fotografa Mathew Bradyho. Díky spolupráci s fotografickým studiem Alexandra Gardnera mohl publikovat sérii čtyřiačtyřiceti fotografií z první občanské války. V červenci 1863 vytvořil svou nejslavnější fotografii Sklizeň smrti zobrazující mrtvé vojáky z bitvy u Gettysburgu. V letech 1867 až 1869 působil jako oficiální fotograf pro Geologický průzkum Spojených Států pod vedením Clarence Kinga. Expedice začala ve Virginia City v Nevadě, kde fotografoval v dolech a postupoval směrem na východ. Jeho úkolem bylo fotografovat západ tak, aby sem přitáhl nové osadníky… museo fine art, museo maestro, somerset enhanced, DotOrNot, museo max,

Zúčastnil se geologického průzkumu západního území, zachytil horské scenerie nebo různé skalní útvary s podrobnou kresbou struktury povrchu. Fotografie z expedice vydal ve třech objemných svazcích. O’Sullivanovy fotografie byly mezi prvními, které zaznamenaly historické zříceniny Navajů a vesnice Pueblo na jihozápadě. Fotografoval přírodu jako nezkrocenou, bez průmyslu a bez použití klasických kompozic krajinomalby. O’Sullivan kombinoval vědy a umění, aby vytvořil přesné záznamy o mimořádné kráse.
Timothy H. O’Sullivan využíval vhodně pohybové neostrosti tam, kde mohl zvýraznit dramatičnost situace… museo silver ragsomerset photo , bockingford inkjetbockingfortbokingfordbokingfort,
O’Sullivan zemřel na Staten Islandu na tuberkulózu ve věku 42 let.

Yousuf Karsh

Yousuf Karsh (23. prosince 1908 Mardin – 13. července 2002), držitel řádu Order of Canada, byl kanadský fotograf původem z Arménie, jeden z nejznámějších portrétních fotografů. Proslul svými portréty politiků, umělců, hudebníků, spisovatelů, vědců a dalších známých osobností. Jeho snímky jsou součástí stálých expozic Metropolitního muzea umění a Muzea moderního umění v New Yorku stejně jako kanadské Národní galerie… tisk fotek, tisk fotek na platno, tisk fotek praha, tisk fotografie, tisk fotografie praha,

Yousuf nebo Josuf (jeho křestní jméno bylo arménské Hovsep) Karsh se narodil v Mardinu, městě ve východní Osmanské říši (dnes Turecko). Vyrůstal v průběhu Arménské genocidy, o které napsal, “viděl jsem umírat své příbuzné, moje sestra zemřela hladem, když jsme byli hnáni od vesnice k vesnici.” Ve čtrnácti letech uprchl se svou rodinou do Sýrie, aby unikli pronásledování. O dva roky později jej rodiče poslali k jeho strýci Georgi Nakashovi, fotografovi v Sherbrooke, Quebec, Kanada. Karsh tam krátce chodil do školy a pomáhal svému strýci ve fotografickém studiu. Nakash ve svém synovci rozpoznal velký potenciál a v roce 1928 zařídil Karshovi studium u portrétního fotografa Johna Gara v Bostonu, Massachusetts, Spojené státy. Jeho bratr, Malak Karsh, také fotograf, autor proslaveného obrazu dřevěných klád plovoucích po řecem, která se objevila na kanadské jednodolarové bankovce…  tisk fotografií­tisk fotografií­ na plátnotisk fotografií­ prahatisk fotografií­ v praze,
Karsh se vrátil do Kanady o čtyři roky později, založil fotografické studio na zámku Laurier Hotel v Ottawě, Ontario, v těsné blízkosti sídla Kanadské vlády. Kanadský ministerský předseda Mackenzie King Karshe objevil a uspořádal setkání s hostujícími hodnostáři jako portrétní zasedání. Karshova práce přitahovala pozornost různých celebrit, ale jeho místo v historii bylo trvale zpečetěno dne 30. prosince 1941, kdy fotografoval Winstona Churchilla poté, co Churchill přednesl projev před kanadskou poslaneckou sněmovnou v Ottawě… fotografie Praha, tisk, fotodigitální tisk, fotogalerie, tisk fotografie,

Obraz Winstona Churchilla přinesl Karshovi mezinárodní uznání a je velmi často reprodukovaným fotografickým portrétem. V roce 1967 mu byl udělen titul Order of Canada a v roce 1990 byl povýšen na Order of Canada – Companion.
Ze stovky nejvýznamnějších lidí století, jmenovaných v roce 2000 v knize International Who’s Who, získal fotograf Karsh 51. místo a byl také jediným Kanaďanem v tomto seznamu… tisk fotek,  tisk fotovelkoformátový tisk fotografií prahazvetseninyplakaty,
V pozdních 90. letech se Karsh přestěhoval do Bostonu a 13. července 2002, ve věku 93 let, zemřel v Bostonské nemocnici po komplikované operaci. Byl pohřben na hřbitově Notre-Dame v Ottawě.

Oliviero Toscani

Oliviero Toscani (* 1942) je italský fotograf světově známý svými kontroverzními reklamními kampaněmi pro italskou firmu Benetton v období od roku 1982 do 2000. Většina z těchto reklamních kampaní byla založena na poměrně sporných fotografiích, obvykle spojené s logem (titulkem) společnosti “United Colors of Benetton”.

tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno, tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně,

Toscani je známý jako autor reklam pro nejznámější světové značky a magazíny, autor firemních fotografií a reklamních kampaní pro Esprit, Chanel, Fiorucci, Prénatal. Jako módní fotograf pracoval pro magazíny jako například Elle , Vogue , GQ, Harper’s Bazaar, Esquire nebo Stern .
Jednou z jeho nejslavnějších kampaní – postavené na fotografii, kterou pořídila Therese Frare – je portrét Davida Kirbyho umírajícího na AIDS ležícého na nemocničním lůžku obklopen svými truchlícími příbuznými. Obrázek je sporný kvůli své podobnosti s pietou a tudíž použití tohoto snímku pro reklamu na prodej oblečení je prý využitím lidské oběti, i když rodina Kirbyho uvedla, že toto povolila a že to pomohlo zvýšit povědomí o nemoci AIDS. Snímek byl zařazen do knihy 100 fotografií, které změnily svět, kterou vydala redakce časopisu Life.
Další jeho reklamy obsahovaly narážky na rasismus (zejména jeden snímek s třemi téměř „identickými srdci člověka“, což byla vlastně srdce prasečí, s nápisy “bílý”, “černý” a “žlutý”), válku, náboženství a také trest smrti.
Velmi ostré reakce vyvolal snímek zobrazující černošku kojící bílé nemluvně, snímek pářící se bílé klisny a černého hřebce, nebo fotografie kde sedí vedle sebe na nočníku černé a bílé batole.[5] U některých reklama vyvolala ohlas, vyhrála několik cen, jiní však v reklamě viděli rasistickou myšlenku, že černá žena kojící bílé dítě znázorňuje obyčejnou chůvu. Jiné sporné fotografie zobrazují krvavé tričko padlého vojáka v bosenské válce.
Na počátku devadesátých let Toscani spoluzaložil časopis Colors (vlastněný společností Benetton) s americkým grafikem Tiborem Kalmanem. S podtitulkem “časopis o zbytku světa”, byl magazín Colors postaven na multikulturalismu převládajícím v té době v reklamních kampaních společnosti Benetton.
Ve stejné době, před vypuknutím války v Perském zálivu, se objevil další z Toscaniho námětů kampaně – smrt. Fotografie hřbitova padlých vojáků měla ukázat absurditu války. Objevily se zamítavé reakce a Benettonu bylo vyčítáno, že ke svému prodeji využívá smrt. Když v roce 1993 vypukla válka v Jugoslávii, Toscanimu přišel dopis od ženy ze Sarajeva, která ho žádala: „Zjistila jsem, že když uspořádáte reklamní kampaň na cokoliv, mluví se o ní všude. Proč na nějakém plakátu neukážete, jak je ta válka hanebná?“ Další poštou mu přišel balík, obsahující zakrvácené maskáče a tričko mladého vojáka, který v této válce zemřel. Jeho otec, který věci Toscanimu zaslal, si přál aby pozůstalosti jeho syna posloužily míru. Toscani rozložil oblečení vojáka tak, aby představovalo jeho tělo. Reklama zveřejněná ve 110 zemích opět měla také pozitivní i negativní ohlasy, odmítly ji například Spojené státy v Los Angeles Times kvůli „násilnost fotografie“.
V roce 2005, pět let po jeho odstoupení od firmy Benetton v návaznosti na diskusi kolem kampaně s tématem smrti, podnítil novou polemiku svými fotografiemi pro reklamní kampaň na oblečení pánské značky Ra-Re. Jejich portréty mužů, kteří se hlásili k homosexuální skupině, rozhněvaly sdružení katolických rodičů Movimento Italiano Genitori, jenž označilo fotografie za “vulgární”. Kampaň přišla uprostřed probíhající diskuse v Itálii o právech gayů.
V září 2007 jeho nová kampaň proti anorexii (No anorexia) byla opět kontroverzní kvůli šokující fotografii vyhublé ženy. Modelkou byla francouzská herečka Isabelle Caro, která ve věku 27 let vážila 31 kilogramů na svou výšku 164 cm. Záběry byly zvětšeniny (3x 6 metrů) a zobrazovaly nahé tělo Caro zcela zpustošené nemocí. Reakce byly souhlasné ale i zatracující. Caro zemřela 17. listopadu 2010.
Spolu s La Regione Toscana buduje nové výzkumné centrum pro moderní komunikaci s názvem “La Sterpia”.
Žije v Toskánsku, kde vyrábí olivový olej a chová koně.

fine art tisk, digitální retuš, renovace fotografií, internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo,

Patrick Demarchelier

Patrick Demarchelier (* 21. srpna 1943) je francouzský módní a portrétní fotograf. Je považován za jednoho z nejlepších a nejznámějších módních fotografů.

tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo, mikropiezo, mikro piezo, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek,

Narodil se v blízkosti Paříže v roce 1943, dětství prožil v Le Havre se svou matkou a čtyřmi bratry. Po sedmnáctých narozeninách dostal od nevlastního otce svou první fotoaparát Eastman Kodak. Demarchelier se naučil jak vyvolat film, retušovat negativy a začal portrétovat své přátele a svatby.
Roku 1975 odešel se svou přítelkyní z Paříže do New Yorku. Tam začal působit jako fotograf módy na volné noze. Díky tomu objevil svět fotografie, kde se učil a spolupracoval s takovými jmény jako byli Henri Cartier-Bresson, Terry King nebo Jacque Guilbert. Netrvalo dlouho a jeho práce přitáhla pozornost známých magazínů Elle, Marie Claire nebo 20 Ans.
Později začal pracovat pro Vogue a Harper’s Bazaar, ale až v září 1992 začala jejich 12-letá spolupráce. Žil od roku 1975 v New Yorku, oženil se Miou a narodili se jim dvojčata. Na konci 70. let fotografoval obálky pro téměř všechny významné módní časopisy, včetně amerického, britského a pařížského Vogue. Také pracoval na obálce magazínu Rolling Stone, Glamour,Life , Newsweek , Elle nebo aMademoiselle. Fotografoval mnoho mezinárodních reklamních kampaní, včetně šamponu Farrah Fawcett v roce 1978, panenky Brooke Shields v roce 1982, Ralph Lauren, Cutty Sark, Calvin Klein, Talisa Soto, Giorgio Armani, Chanel, Gap, Gianni Versace, L’Oréal, Elizabeth Arden , Revlon, Lancôme, Gianfranco Ferré, Dior, Louis Vuitton, Celine, TAG Heuer, Yves Saint Laurent nebo Lacoste.
Byl také hlavním fotografem knihy On Your Own (Na vlastní pěst), průvodce životního stylu a krásy psaný pro mladé ženy vydané firmou Brooke Shieldsová. Od roku 1992 pracuje pro Harper’s Bazaar jako jeho hlavní fotograf. Demarchelier roku 2005 získal zakázku na Kalendář Pirelli. V průběhu let jeho kariéra katapultovala ke spolupráci s nejlepší make-upovými umělci jako jsou například Laura Mercier, Jason Marks nebo Pat McGrath.
Demarchelier je zmiňován ve filmu Ďábel nosí Pradu z roku 2006, když se “dračí dáma” Miranda Priestly (Meryl Streepová) ptá Andy (Anne Hathawayová) po jejím prvním dnu v práci: “Už to Demarchelier potvrdil?”, opouštějíc ji naprosto zmatenou. První asistentka Emily (Emily Bluntová) s klidem vstoupí do děje a říká “Mám Patricka”. Toto hlášení se ve filmu objevuje dvakrát.
V roce 2007 mu francouzská ministryně kultury Christine Albanel udělila Řád umění a literatury (Officier).
Mezi jeho nejznámější fotografie patří například: Christy Turlington, New York, 1992, Nadja Auermann, Paříž, 1994, Nadja, New York, 1995.
Spolupracoval také s českými modelkami Terezou Maxovou a Veronikou Vařekovou.
Dnes Patrick Demarchelier žije v New Yorku se svou ženou Miou a jejich dvěma dětmi.

internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, tisk fotografií Praha, tisk fotografií na plátno, foto na plátno, fotografie na platne, foto na platne,

Nickolas Muray

Nickolas Muray (narozen jako Mandl Miklós 15. února 1892, Szeged – 2. listopadu 1965, New York) byl americký fotograf narozený v Maďarsku a olympijský šermíř.

tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno, tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně

Navštěvoval školu grafického umění v Budapešti, kde studoval litografii, chemigrafii, a fotografii. Po získání mezinárodního certifikátu rytce absolvoval tříleté studium barevné chemigrafie v Berlíně, kde se mimo jiné naučil vyrábět barevné filtry. Na konci svého studia začal pracovat pro vydavatelství Ullstein. V roce 1913, v důsledku hrozby války v Evropě, se Muray vydal lodí do New Yorku, kde rychle našel práci jako barevný tiskař v Brooklynu.
V roce 1920 si otevřel vlastní portrétní ateliér ve svém domě v Greenwich Village, zatímco stále pracoval ve svém oboru jako tiskař a rytec. V roce 1921 získal zakázku od magazínu Harper’s Bazaar na zhotovení portrétu herečky z Broadwaye Florence Reedové a brzy poté publikoval fotografie v časopisu každý měsíc a mohl si dovolit odejít ze zaměstnání rytce. V roce 1922 portrétoval tanečnici Deshu Delteilovou. V té době se potkal také s Ruth Harrietou Louiseovou, která měla původně ambice stát se malířkou. Ale po fotografické zkušenosti s Murayem se rozhodla jinak a stala se první fotografkou vedoucí portrétní studio americké mediální společnosti Metro-Goldwyn-Mayer (M.G.M.) v letech 1925 — 1930.
Velmi rychle se stal uznávaným portrétním fotografem, pořizoval portréty většiny celebrit New York City. V roce 1926 vyslal magazín Vanity Fair Muraye do Londýna, Paříže a Berlína, aby fotografoval tamější celebrity a v roce 1929 si pro stejný časopis portrétoval filmové hvězdy v Hollywoodu. Věnoval se také módní a reklamní fotografii. Jeho snímky byly publikovány v mnoha různých periodikách, včetně Vogue, Ladies’ Home Journal nebo New York Times.
V letech 1920 až 1940 pořídil více než 10 000 portrétů. Jeho portréty Fridy Kahlo z roku 1938, pořízené v době, kdy Kahlo vystavovala v newyorské Julien Levy Gallery, se staly nejznámějšími a nejoblíbenějšími Murayovými portréty této umělkyně. Muray a Kahlo udržovali deset let milostný vztah, asi od roku 1931, poté co se Muray rozvedl se svou druhou manželkou a krátce po svatbě Kahlo s mexickými malířem Diego Riverou. Muray se potřetí oženil, Kahlo se s Riverou rozvedli a opět vzali. Muray se s ní chtěl oženit, ale když se ukázalo, že Kahlo chtěla Muraye pouze jako milence, Muray se s ní rozloučil nadobro a vzal si svou čtvrtou manželku, Peggy Murayovou. S Kahlo však zůstali dobrými přáteli až do její smrti v roce 1954.
Po zhroucení trhu se Murray odvrátil od celebrit a divadelních portrétů a stal se průkopníkem komerční fotografie, známým svými klasickými barevnými reklamními snímky. Je považován za mistra tříbarevného uhlotisku. Jeho posledním významným veřejným portrétem byl snímek Dwighta Davida Eisenhowera v 50. letech.

černobílé tisk, fine art tisk, digitální retuš, renovace fotografií, internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo,