Jacob Riis

Jacob Riis srpnu ( 03.5.1849 – 26. května 1914) byl dánský americký sociální reformátor , ” odhalování skandálů ” novinář a sociální dokumentární fotograf . On je známý pro jeho použití fotografických a novinářské talenty na pomoc chudým v New Yorku ; tyto zbídačené Newyorčané jsou předmětem většiny z jeho nejplodnějších spisy a fotografování . On souhlasil provádění ” vzorových bytových jednotek ” v New Yorku s pomocí humanitární Lawrence Veiller . Navíc , jako jeden z nejznámějších zastánců nově prakticky běžné fotografování , on je považován za jednoho z otců fotografie vzhledem k jeho velmi brzkého přijetí blesku ve fotografii . Zatímco bydlí v New Yorku , Riis zažil chudobu a stal sepolicejní reportér psal o kvalitě života ve slumech . On pokoušel se zmírnit špatné životní podmínky chudých lidí tím, že vystaví své životní podmínky na střední a vyšších tříd .
Riis už nějakou dobu přemýšlel, jak ukázat špínu z nichž psal živěji , než jeho slova mohla vyjádřit . Snažil skicování , ale byl neschopný se na to  Objektivy 1880s byly pomalé , jak bylo emulze na fotografické desky . ; fotografie tak Nezdálo se, že by jakékoliv použití pro podávání zpráv o podmínkách života v tmavých interiérech . Na začátku roku 1887 , nicméně , Riis byl překvapen číst , že “způsob, jak byl objeven fotit baterkou .Nejtemnější kout může být fotografován takhle . ” Německý inovace , Adolf Miethe a Johannes Gaedicke , flash prášek je směs hořčíku s chlorečnanu draselného a některé sirník antimonu pro větší stabilitu , prášek byl použit v pistolové -jako zařízení, které vystřelil kazety . To bylo zavedení fotografování s bleskem . Více zde.

Uznávajíce potenciál blesku , Riis informováni přítele , Dr. John Nagle , šéf úřadu Vital Statistics in City Health Department , který byl takénadšený amatérský fotograf . Nagle našel další dvě fotograf přátele , Henry Piffard a Richard Hoe Lawrence , ačtyři z nich začal fotografovat slumy . Jejich první zpráva byla zveřejněna v New Yorku deníkuSun na 12.2.1888 ; to bylnepodepsaný článek Riis , který popsal jeho autor jako ” energický pán , který v sobě spojuje ve své osobě, i když ne v praxi , dva Dignities na jáhna v církvi Long Island a policejní reportér v New Yorku ” . Na ” obrázky Gotham zločinu a bídy v noci a den ” , jsou popsány jako ” základ pro přednášku s názvem ” The Other Half : . Jak se žije a umírá v New Yorku ” aby v kostele a nedělní školy výstav apodobně. ” Tento článek byl objasněn dvanáct čárových výkresů založených na fotografiích . Více zde.

Riis a jeho fotografové byli mezi prvními Američany použít blesk. Pistole lampy byly nebezpečné a podíval se hrozí , a bude brzy nahrazen jiným způsobem , pro který Riis osvětlené prášek hořčíku na pánvi . Proces zahrnoval sejmutí krytky objektivu , zapálení blesku prášek a výměna krytku objektivu ; čas potřebný k zapálení blesku prášek někdy dovoleno vidět rozmazání obrazu vytvořené bleskem . Více zde.

Riis První tým brzy unavený pozdních hodin , a Riis musel najít jinou pomoc . Oba jeho asistenti byli líní a jeden byl nečestný , prodej desek , pro které Riis se placené . Riis ho žaloval u soudu úspěšně . Nagle navrhl, že Riis by se měla stát soběstačný , takže v lednu 1888 Riis platil $ 25 na 4 × 5 box kamery , plateholders , stativ a zařízení pro vyvolávání a tisk . Vzal zařízení na hrnčířském pole hřbitově na Hart Islandu do praxe , takže dvě expozice . Výsledkem byla vážně přeexponovaný , ale úspěšný .

U některých tři roky Riis kombinovat své vlastní fotografie s ostatními pověřených odborníků , dary od amatérů a zakoupené diapozitivů , z nichž všechny se staly základem pro jeho fotografického archivu . Více zde.

Vzhledem k tomu, tolik práce byla provedena v noci , on byl schopný fotografovat nejhorší prvky slumech New York , temných uliček , nájemních bytů , a ” zatuchlý -pivní ” skoků , a dokumentovány na těžkosti , kterým čelí chudé a trestní , a to zejména v blízkosti nechvalně známého Mulberry Street . Více zde.

Riis napsal jeho autobiografii , The Making of Američan , v roce 1901 . Jeho dcera , Clara C. Riis , si vzal Dr. William Clarence Fiske . Jeho syn , John Riis ( 1882 – 1946 ) , sloužil v Gifford Pinchot nové Spojených státech Forest Service 1907-1913 jako ranger a lesní dohledu na národní lesy v Utahu , v Kalifornii a Oregonu . On zaznamenal svůj čas v Forest Service ve své knize 1937 , Ranger Trails . Další syn , Edward V. Riis , byl jmenován americký ředitel veřejných informací v Kodani koncem první světové války ; že je známo, že mluvil veřejně proti antisemitismu . V roce 1905 , Jacob Riis manželka Elisabeth onemocněl a zemřel . Riis se znovu oženil v roce 1907 , a se svou novou manželkou Mary Phillips , přesídlila na farmě v Barre , Massachusetts . Riis zemřel na farmě 26. května 1914. Jeho druhá manželka žila až do roku 1967 , pokračující práci na farmě , pracuje na Wall Street a výukových kurzů na Kolumbijské univerzitě . Riis hrob je označen neoznačeném žulový balvan v Riverside hřbitově , v Barre , Massachusetts .

Zaida Ben-Yusuf

Zaida Ben- Yusuf (1869-1933) bylanewyorská portrétní fotograf známý pro své umělecké portréty bohatých , módní, a slavné Američany přelomu 19. a počátku 20. století. Narodila se v Londýně německé matce a alžírské otce , ale stal naturalizovaný americký občan později v životě. V roce 1901 Ladies Home Journal vystupoval ji ve skupině šest fotografů , že daboval , ” nejpřednější Ženy fotografů v Americe. ” V roce 2008 ,Smithsonian National Portrait Gallery vybojovali expozici věnovanou výhradně na Ben- Yusuf je práce , znovunastolení ji jako klíčová postava v časném vývoji výtvarného umění fotografie.
Zaida Ben- Yusuf se narodil Esther Zeghdda Ben Youseph Nathana v Londýně, Anglie , ze dne 21. listopadu 1869 jako nejstarší dcera Němce-rozená matka , Anna Druh Ben- Youseph Nathan , z Berlína , aalžírské otec Mustapha Ben Moussa Youseph Nathan . 1881 , Anna Ben- Yusuf , nyní oddělena od svého manžela , a její čtyři dcery ( Zaida (ve věku 11 ) , Heidi ( 8) , Leila ( 4) a Pearl (3) ) , žilo ve městě Ramsgate , kde Anna pracovala jako vychovatelka . v určité fázi v pozdních 1880s , Anna Ben- Yusuf emigroval do Spojených států, kde v roce 1891 ona založila kloboučnické dílnu na Washington Street v Bostonu… fotografie na plátně, fotografie na plátno Praha, fotografie na plátno v Praze, fotografie na plátně v Praze, zhotovení fotografií,
V roce 1895 Zaida Ben- Yusuf následoval v matčiných stopách a emigroval do Spojených států , kde pracovala jako kloboučnické na 251 Páté Avenue v New Yorku. Dál to na nějakou dobu poté, co se fotograf , psaní příležitostné články pro Harpers Bazaar a autonomní Ladies věstníku dne kloboučnictví .
V roce 1896 Zaida začal být známý jako fotograf . V dubnu 1896, byly dva její obrazy reprodukovány The Cosmopolitan Magazine a další studie byl vystaven v Londýně jako součást výstavy , kterou pořádá Linked Ring . Ona cestovala do Evropy o rok později , kde se setkala s Georgem Davison , jeden ze zakladatelů The Linked Ring , který povzbudil ji, aby pokračovala ve svém fotografování . Vystavovala na svých každoročních výstav až do roku 1902 .
Na jaře roku 1897 , Zaida Ben- Yusuf otevřel její portrétní fotografický ateliér na 124 Páté Avenue v New Yorku. Dne 7. listopadu 1897New York Daily Tribune uveřejnil článek o studiu Zaida Ben- Yusuf je a její práce tvorbu reklamy plakáty , které bylo následováno dalším profilu v Weekly Frank Leslie k 30. prosinci . Přes 1898 , ona se stala stále více vidět jako fotograf , s deseti ze svých prací v National Academy of design- hostil 67. ročníkem mezinárodního veletrhu amerického institutu , kde její portrét herečky Virginie Earle vyhrála třetí místo v portrétech a skupinových fotografiích třídy. v průběhu listopadu 1898, Zaida a Frances Benjamin Johnston držel dva ženě přehlídku svých prací v Camera Club of New York.
V roce 1899 se setkal s Zaida F. Holland Day v Bostonu , a byl fotografován jím . se přestěhovala do ateliéru na 578 Páté Avenue , a vystavoval v řadě výstav , včetně druhého Philadelphia fotografického salonu . Ona byl také profilovala v řadě publikací , včetně článku o ženských fotografů v americkém amatérský fotograf , a dlouhý kus fotografického Times , ve kterém Sadakichi Hartmann ji popsal jako ” zajímavý exponent portrétní fotografie” .
1900 viděl Zaida Ben- Yusuf a Johnston sestavit výstavu amerických žen fotografy pro univerzální výstavě v Paříži. Zaida měl pět portrétů na výstavě , která cestovala do Petrohradu , Moskvě a Washingtonu , DC Ona byla také vystavena v expozici Holland Day , The New School of American fotografie, na Královské fotografické společnosti v Londýně a měl čtyři fotografie vybrané Alfred Stieglitz pro Glasgow mezinárodní výstavě 1901 ve Skotsku… zhotovení fotekvyvolávání fotekvyvolávání fotografiívyvolávání fotovolání fotekvolání fotografiívolání foto,
V roce 1901 , Zaida Ben- Yusuf napsal článek, ” Osobnosti pod kameru ” pro Post v neděli večer , kde popsala své zkušenosti s ní sedící . V této fázi jí fotografoval Grover Cleveland , Franklin Roosevelt , a Leonard Wood , mimo jiné zářijovém vydání časopisu Metropolitan napsala další článek “Nové fotografie – . Co učinil a činí pro Moderní Portréty ” , kde popsal svou práci jako více umělecké než většina komerčních fotografů , ale méně radikální , než některé z dobře známých uměleckých fotografů. Ladies Home Journal listopadu téhož roku prohlásil ji za jednu z nejvýznamnějších žen ” fotografů v Americe ” , jak začalaprvní ze série šesti článků ilustrovaných na” Upřesnit fotografie pro amatéry “v Saturday Evening Post .
Zaida Ben- Yusuf byl uveden jako člen prvního amerického fotografického salonu , kdy byl otevřen v prosinci roku 1904 i její účast na výstavách začala klesat . V roce 1906 , ukázala jeden portrét v třetí ročník výstavy fotografií v Worcester Art Museum , Massachusetts, poslední známá výstava jejího díla v jejím životě.

Jacques Henri Lartigue

Jacques Henri Lartigue (13. června 1894 – 12.9.1986 ) byl francouzský fotograf a malíř , který se proslavil svými fotografiemi automobilových závodů , letadla a módních pařížských žen. Read more.
Narodil se v Courbevoie do bohaté rodiny , Jacques Henri Lartigue začal fotografovat , když mu bylo sedm let . Fotil své přátele a rodinu ve hře – běh a skákání , závodní domů postavené závodní vozy , stavební draci , kluzáků a letadel , a lezení na Eiffelovu věž . On také fotografoval sportovní události, jako Coupe Gordon Bennett a francouzské Grand Prix, brzy lety takovými průkopníky letectví jako Gabriel Voisin , Louis Blériot , Louis Paulhan a Roland Garros , a tenistek , jako Suzanne Lenglen u francouzštiny otevřený tenisový turnaj . Mnoho z jeho prvních a nejznámějších fotografií byla původně přijata ve stereu , ale také produkoval obrovské množství snímků ve všech formátech a médií , včetně skleněných desek v různých velikostech , autochromů , a film . Read more.
Zatímco prodal několik fotografií na sportovní časopisy, jako La Vie au Velkého Air, ve středním věku se soustředil na jeho obraze , a to přes to , že se živil , ačkoli on pokračoval s fotografickým a vedení písemných časopisy o nich v celé jeho život . Ve věku 69 let byl jeho chlapectví fotografie ‘ objevil ‘ Charles Rado agentury Rapho který představil Lartigue John Szarkowski , kurátor Muzea moderního umění , který uspořádal výstavu jeho prací v muzeu . Život časopis zveřejnil fotografie v roce 1963. Read more.
Jako výsledek on pracoval pro několik módních časopisů a byla známá v jiných zemích. V roce 1974 byl pověřen nově zvolený prezident Francie Valéry Giscard d’Estaing střílet jeho oficiální portrét. Výsledkem byl jednoduchý fotografie , jednoduché lit pomocí národní vlajky jako pozadí. On byl odměněn s jeho první francouzské retrospektivní výstava v Musée des Arts Décoratifs následující rok, což vedlo k další provize z módy a dekorace časopisů. Read more.
Ačkoli nejlépe známý jako fotograf , Lartigue byl malíř, který se ukázal v úředních salonů v Paříži a na jihu Francie od roku 1922 . On byl přátelé s širokým výběrem literárních a uměleckých osobností včetně dramatik Sacha Guitry , zpěvačka Yvonne Printemps , malíři Kees van Dongen , Pablo Picasso a umělec – dramatik , režisér Jean Cocteau . Pracoval také na souborech filmaři Jacques Feyder , Abel Gance , Robert Bresson , François Truffaut a Federico Fellini , a mnoho z těchto osobností se stala předmětem jeho fotografií . Lartigue však fotografoval každý přišel do kontaktu s , jeho nejčastějším múz mají jeho tři manželky a jeho paní na začátku 1930 , model rumunské Renée Perle
Jeho první kniha , Deník století byl publikován ve spolupráci s Richardem Avedon . Kniha byla zmíněna v Rencontres d’ Arles cenu si v roce 1971. Pokračoval focení během posledních tří desetiletí jeho života , nakonec dosáhnout komerčního úspěchu . Příští rok on byl festival čestným hostem . Večer promítání předložil Michel Tournier “” Jacques -Henri Lartigue & Jeanloup Sieff ” .
V roce 1974 byla jeho práce zařazena do skupiny exhibitiion ” Filleuls et parrains ” . Film ” Lartigue , année 90″, François Reichenbach byl propuštěn v roce 1984. Současně byla jeho práce “Les 6 x 13 de Jacques -Henri Lartigue ” vystavené v rámci festivalu . V roce 1994 , ” J.-H. Lartigue , l’ amateur de rêve ” Patrick Roegiers , byl jeden z večerů screeningu aposlední byla výstava prezentována : ” Lartiguecent ans ” .
Jeho syn Dany Lartigue , malíř a poznamenal, entomolog specializující se na motýly , je patronem muzea v St Tropez , které spolu obrazů a suvenýrů svého otce , obsahuje příklad každého francouzského denního motýla.
Americký režisér Wes Anderson je fanouškem Lartigue práce , a je odkazoval se na to v jeho filmech . Výstřel Rushmore je založen na jednom z jeho fotografií, a Lartigue podobnost byla základem pro portrét lorda Mandrake v životě pod vodou .

Jan Vávra

Jan Vávra (* 16. února 1953 Praha) je český umělecký fotograf se zaměřením na inscenovanou konceptuální fotografii, představitel tzv. neopiktorialismu.

Vystudoval Institut výtvarné fotografie v Opavě. Od roku 2001 působí jako pedagog na Vyšší odborné filmové škole v Písku a vede fotografický seminář, později též i na Filmové akademii Miroslava Ondříčka. Od roku 2005 je externím pedagogem na Vyšší odborné umělecko-průmyslové škole tamtéž… velkoplošný tisk fotografií praha, grafika, plakat tisk, plakáty tisk, velkoplošný tisk Praha,
Od roku 1993 pořádá vlastní autorské výstavy se zaměřením na inscenovanou fotografii. V letech 1994–6 se věnoval intenzívně fotografování předmětů a zátiší, vznikl cyklus fotografií „Nalezené věci“, kde autor usiloval o nové pojetí prostoru, využíval různé techniky (kresby světelnou tužkou), budoval objekty, které fotografoval a okamžitě po expozici demontoval, experimentoval v noční krajině, používal doplňkových světelných zdrojů, časové expozice apod. Do výsledných fotografií často zasahuje nejrůznějšími technikami; v tomto období byly výsledkem jeho snah fotografie-objekty, v nichž usiloval o nalezení a ztvárnění zcela nového pojetí prostoru a jeho funkce.
Je autorem grafického zpracování bookletů alb některých významných hudebníků, např. Romana Dragouna (Progres 2, Futurum, Stromboli), saxofonisty Ivana Myslikovjana a pražského skladatele a multiinstrumentalisty Ravena. Je autorem předloh k designu kompletu alb skladatele Vladimíra Hirsche “The Assent to Paradoxon”, vydaného v roce 2010 italským labelem Ars Benevola Mater…  maxifotkyzvětšování fotografiímaxifoto,  tisk fotografií Prahatisk fotek Prahafotky tisk,
Ve svých fotografiích se zaměřoval na krajinářské motivy a nalezená zátiší, později fotografoval hlavně portréty (mnohokrát portrétoval významného popartového teoretika a básníka M. Zahrádcu) a akty, od roku 1986 se věnuje zejména tvorbě symbolicky pojatých inscenovaných snímků, v nichž nápaditě používá montáže více negativů, kresby světlem, zásahy do pozitivů, tónování a kolorování. Tyto práce patří do tzv. proudu neopiktorialismu, vynikají invenčností a technickým mistrovstvím.

Zaida Ben-Yusufová

Zaida Ben-Yusufová (Esther Zeghdda Ben Youseph Nathan nebo Yusef) (anglická výslovnost zajda ben jusufová) (21. listopadu 1869, Londýn, Anglie – 27. září 1933, Brooklyn, New York, Spojené státy americké) byla newyorská portrétní fotografka známá svými výtvarnými módními portréty bohatých a slavných Američanů z přelomu 19. a 20. století. Narodila se v Londýně německé matce a alžírskému otci, ale později převzala americké občanství. V roce 1901 ji časopis Ladies’ Home Journal zařadil mezi šest fotografek, které označil jako „přední fotografky v Americe“.
V roce 2008 uspořádala Smithsonova Národní portrétní galerie samostatnou výstavu věnovanou výhradně práci Ben-Yusufové, aby se obnovil její klíčový význam z počátků výtvarné fotografie… tisk fotek praha, tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno,

Zaida Ben-Yusufová se narodila 21. listopadu 1869 jako Esther Zeghdda Ben Youseph Nathanová v Londýně v Anglii jako nejstarší dcera německé matce Anně Kind Ben-Youseph Nathanové z Berlína a alžírskému otci Mustaphovi Moussa Ben Youseph Nathanovi.
V roce 1881 Anna Ben-Yusufová, již bez svého manžela, žila se svými čtyřmi dcerami – Zaidou (starou 11 let), Heidi (8), Leilou (4) a Pearl (3) – v Ramsgate, kde Anna pracovala jako vychovatelka. Přibližně na konci osmdesátých let 19. století Anna Ben-Yusufová emigrovala do Spojených států, kde založila obchod s módním zbožím na Washington Street v Bostonu.
V roce 1895 Zaida Ben-Yusufová následovala svou matku a emigrovala za ní do Spojených států, kde pracovala jako obchodnice s módním zbožím na Páté Avenue č. p. 251 v New Yorku. V tom pokračovala nějaký čas než se stala fotografkou, psala příležitostné články pro magazíny Harper’s Bazaar a Ladies’ Home Journal na módní témata… prodej inkjet papíru, prodej papiru, ruční papír, rucni papir, umělecký papír, umelecky papir, fine art papír, fineart papir, bavlněný papír, barytový papír, baryta,

Ben-Yusufová začal být známá jako fotografka na konci devadesátých let. V dubnu 1896 byly její dva snímky otištěny v časopisu Cosmopolitan a další vystavila v Londýně na výstavě fotografického spolku The Linked Ring. Ještě téhož roku odcestovala do Evropy, kde se setkala s Georgem Davisonem, jedním ze zakladatelů spolku Linked Ring Brotherhood, který ji povzbuzoval, aby ve fotografii i nadále pokračovala. Vystavovala na výročních výstavách spolku až do roku 1902.
Na jaře roku 1897 Zaida Ben-Yusufová otevřela vlastní portrétní fotografické studio na Páté Avenue 124 v New Yorku. Dne 7. listopadu 1897 zveřejnil magazín New York Daily Tribune článek o jejím ateliéru a její reklamní plakáty pak byly otištěny ve vydání Frank Leslie’s Weekly na konci roku. V roce 1898 její kariéra fotografky rostla, deset jejích děl bylo vystaveno na 67. výročním veletrhu Amerického institutu na National Academy of Design. Tam její portrét herečky Virginie Earle získal třetí místo v kategorii Portrét. Během listopadu 1898 Yusufová a Frances Benjamin Johnstonová uspořádaly „woman show“ svých prací ve spolku amerických fotografů Camera Club of New York.
V roce 1899 se Yusufová setkala s Hollandem Dayem v Bostonu, který ji fotografoval. Své studio přestěhovala na Pátou Avenue 578 a vystavovala na řadě výstavách, včetně druhého Filadelfského fotografického salónu. Zúčastnila se vzniku řady publikací, včetně článku o ženách-fotografkách v The American Amateur Photographer a také v The Photographic Times, ve kterém ji Sadakichi Hartmann popsal jako „zajímavou interpretku portrétní fotografie“.
V roce 1900 dohlížely Ben-Yusufová a Johnstonová na sestavení výstavy na téma Americké ženy fotografky na světové výstavě Exposition Universelle v Paříži. Yusufová vystavila svých pět portrétů v souboru, který pak cestoval do Petrohradu, Moskvy a Washingtonu. Byla také zastoupena v expozici Hollanda Daye The New School of American Photography (Nová škola americké fotografie) pro Královskou fotografickou společnost v Londýně a čtyři její fotografie vybral Alfred Stieglitz pro Mezinárodní výstavu v Glasgow roku 1901 ve Skotsku… tisk fotografií­ prahatisk fotografií­ v prazetisk na plátnofotografie na plátno,
V roce 1901 napsala Ben-Yusufová článek Celebrity před fotoaparátem, pro Sunday Evening Post, kde popsala své zkušenosti s modely z ateliéru. Do této chvíle nasnímala Grovera Clevelanda, Franklina Roosevelta a Leonarda Wooda a mnoho dalších. Pro zářijové vydání Metropolitan Magazine napsala další článek „Nová fotografie – co udělala a dělá s moderními portréty“, kde popsala svou práci spíše z pohledu umělce než komerčního fotografa, ale méně radikálně než někteří známější výtvarní fotografové.
Ladies’ Home Journal ji prohlásil za jednu z „předních amerických fotografek“ v sérii šesti ilustrovaných článků o pokročilém fotografování pro amatéry v Saturday Evening Post. Byla uvedena také jako členka prvního Amerického fotografického salónu, když se otevíral v prosinci 1904, ačkoliv její účast na výstavách začala klesat. V roce 1906 prezentovala jeden portrét na třetím ročníku výstavy fotografií v muzeu Worcester Art v Massachusetts, poslední známé výstavě svých prací za jejího života.

Steve McCurry

Vystudoval pensylvánskou státní univerzitu umění a architektury, obor kinematografie a historie umění. Po úspěšném dokončení studia pracoval jako fotograf. Po dvou letech opustil stabilní práci a poháněn vrozenou zvědavostí, udělal první zásadní krok své kariéry reportéra a odjel do Indie.
McCurry se poprvé proslavil, když převlečený za domorodce, překročil pákistánskou hranici do rebely kontrolované části Afghánistánu, krátce před tím než proběhla ruská vojenská invaze. V Afghánistánu fotografoval běžný život lidí na pozadí okolností. V uprchlických táborech se mu podařilo zachytit v roce 1984, mimo jiné, tvář afghánské dívky Šarbat Guly, která přišla o rodiče a její bezejmennost, barva očí a především zvláštní výraz vzdorovitosti, McCurryho proslavil po celém světě. Používal legendární barevný reverzní film kodachrome… tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně,

Uznání od odborníků však dosáhl již po návratu z Afghánistánu, kdy přešel zpět hranice se svitky filmů ukrytých v oblečení. Jeho fotografie se tak staly jedny z prvních, které byly otisknuty a mohly vypovídat o událostech v této válkou zmítané zemi. Celkem pochopitelně mu za tuto práci byla udělena cena zlaté medaile Roberta Capa za nejlepší zahraniční fotoreportáž, a ocenění a uznání za jeho výjimečnou odvahu a důvtip.
Ne vždy se mu však daří. Během svých cest se dostal velice blízko smrti. V Pákistánu byl ve vězení připoután, ve Slovinsku se málem utopil při havárii letadla, v Indii nábožensky zfanatizovaný dav McCurryho zmlátil a málem utopil, nebo byl málem zabit sektou Mudžahedínů. Dvakrát byl během své kariéry prohlášen za mrtvého.
Při své dvacetileté praxi navštívil a zdokumentoval události v mnoha zemích postižených konflikty, jak mezinárodními, tak občanskými. Jako byla válka mezi Íránem a Irákem v osmdesátých letech, v Kambodži, Bejrútu, na Filipínách. Dokumentoval rozpad Jugoslávie, válku v Perském zálivu a opakovaně se vrátil do Afghánistánu.
Pomyslným uzavřením kruhu bylo hledání bezejmenné „Afghánské dívky“ z počátků jeho kariéry. Fotografie byla mezi tím mnohokrát prezentována v časopisech jako National Geographic Magazin, použita do kalendářů a na plakáty. Stala se nejznámější fotografií dnešní doby. Bezpochyby zvědavost vyprovokovala NGM k pátrací výpravě, jejíž cílem bylo znovunalezení Afghánské dívky. McCurry samozřejmě nemohl chybět. Tato již o sedmnáct let starší žena byla nalezena a její fotografie byla, spolu s jejím příběhem, otisknuta opět v National Geographic. Díky jejímu nalezení dnes již známe její jméno, Šargat Gula.
McCurryho barevnost fotografií se postupně stala jeho rozpoznávacím znakem. Nejedna z jeho nezapomenutelných fotografií se stala symbolem. Jeho práce otiskly ve všech nejslavnějších magazínech světa, ale nejvíce publikuje v NGM. Svůj “styl” uplatňuje také v reklamní fotografii.
Při zpětném ohodnocení vlastních zážitků McCurry přiznává, že teprve odjezd do Indie v něm otevřel nejcennější vlastnost. “Umět se dívat na život a umět si počkat na život”. Svými fotografiemi citlivě dokumentuje lidské osudy na pozadí okolností, na pozadí válek. Uchvacuje ho smysl krásy a celém světě a v každém z nás. Má fantastickou schopnost zachytit lidskost a zkušenosti dokreslující tváře lidí, které fotografuje, bez ohledu na hranice jazyků a kultur… texturovaný papírtexturovany papirinkjet papírinkjet papíry,
Přes to všechno se nereprezentuje jako válečný fotograf. Svými pracemi se zaměřuje na lidi žijící v realitě válek.
Poukazuje na její dopady v krajině a na to jak se otiskuje v tvářích lidí, kteří ji prožívají. Navštívil Bombay, Barmu, Srí Lanku, zdokumentoval padesáté výročí nezávislosti Indie a konflikt v Kašmíru. Jeho fotografická štěstěna mu umožnila návrat domů z prodloužené cesty po Číně dne 10. září 2001 a díky tomu být o den později přímým svědkem útoku na WTC v New Yorku. Fotografie dokumentující následné události kolem trosek budov a okolí opět nezaměnitelným způsobem předvádí hrdinství a ušlechtilost obyvatel postiženého města.
Přestože se proslavil fotografiemi lidí, říká že portréty nejsou jeho hlavním objektem zájmu. Vždy je v jeho pracích patrna přítomnost hlubokého příběhu, který vypráví prostřednictvím tváře, prostředí nebo krajiny. Pracuje jak s digitální, tak filmovou fotografií. Jak sám přiznává, nejlépe se mu pracuje s diapozitivem… bavlněný papír, barytový papír, baryta, oboustranný papír, oboustranny papir, oboustranny papir pro digitalni tisk,

V New Yorku, kde žije, pořádá kurzy pro fotografy, kteří mají zájem projít školením zkušeného fotografa.
Za svou práci získal mnoho ocenění. V roce 1984 byl asociací fotografů oceněn fotografem roku. Ve stejném roce získal první ceny ve World Press Photo. V roce 1986 se stal členem Magnum Photos, a časopisem Live Magazin byl zvolen za vítěze v soutěži World Photo v roce 1998. Je držitelem mnoha vysokých novinářských ocenění pro fotografy, zahrnující dvě přijatá ocenění Oliver Rebbot Memorial.

Timothy H. O’Sullivan

Timothy H. O’Sullivan (asi 1840 – 14. ledna 1882) byl americký fotograf, který dokumentoval události v americké občanské válce (1861–1865) a na západě USA… umělecký papír, umelecky papir, fine art papír, fineart papir, bavlněný papír, barytový papír,

Narodil se asi v roce 1840 v New York City. Jako mladík se nechal zaměstat u Mathewa Bradyho. Když roku 1861 začala Americká občanská válka dostal Sullivan od nadporučíka příkaz, aby celý příští rok bojoval v bitvách u Beaufortu, Port Royalu, Fort Walkeru a Fort Pulaski… barytaoboustranný papíroboustranny papiroboustranny papir pro digitalni tisk,
V červenci 1862 O’Sullivan absolvoval vojenskou operaci v severní Virginii. Spolupracoval s Georgem N. Barnardem, Alexandrem Gardnerem a dalšími asistenty slavného fotografa Mathew Bradyho. Díky spolupráci s fotografickým studiem Alexandra Gardnera mohl publikovat sérii čtyřiačtyřiceti fotografií z první občanské války. V červenci 1863 vytvořil svou nejslavnější fotografii Sklizeň smrti zobrazující mrtvé vojáky z bitvy u Gettysburgu. V letech 1867 až 1869 působil jako oficiální fotograf pro Geologický průzkum Spojených Států pod vedením Clarence Kinga. Expedice začala ve Virginia City v Nevadě, kde fotografoval v dolech a postupoval směrem na východ. Jeho úkolem bylo fotografovat západ tak, aby sem přitáhl nové osadníky… museo fine art, museo maestro, somerset enhanced, DotOrNot, museo max,

Zúčastnil se geologického průzkumu západního území, zachytil horské scenerie nebo různé skalní útvary s podrobnou kresbou struktury povrchu. Fotografie z expedice vydal ve třech objemných svazcích. O’Sullivanovy fotografie byly mezi prvními, které zaznamenaly historické zříceniny Navajů a vesnice Pueblo na jihozápadě. Fotografoval přírodu jako nezkrocenou, bez průmyslu a bez použití klasických kompozic krajinomalby. O’Sullivan kombinoval vědy a umění, aby vytvořil přesné záznamy o mimořádné kráse.
Timothy H. O’Sullivan využíval vhodně pohybové neostrosti tam, kde mohl zvýraznit dramatičnost situace… museo silver ragsomerset photo , bockingford inkjetbockingfortbokingfordbokingfort,
O’Sullivan zemřel na Staten Islandu na tuberkulózu ve věku 42 let.

Yousuf Karsh

Yousuf Karsh (23. prosince 1908 Mardin – 13. července 2002), držitel řádu Order of Canada, byl kanadský fotograf původem z Arménie, jeden z nejznámějších portrétních fotografů. Proslul svými portréty politiků, umělců, hudebníků, spisovatelů, vědců a dalších známých osobností. Jeho snímky jsou součástí stálých expozic Metropolitního muzea umění a Muzea moderního umění v New Yorku stejně jako kanadské Národní galerie… tisk fotek, tisk fotek na platno, tisk fotek praha, tisk fotografie, tisk fotografie praha,

Yousuf nebo Josuf (jeho křestní jméno bylo arménské Hovsep) Karsh se narodil v Mardinu, městě ve východní Osmanské říši (dnes Turecko). Vyrůstal v průběhu Arménské genocidy, o které napsal, “viděl jsem umírat své příbuzné, moje sestra zemřela hladem, když jsme byli hnáni od vesnice k vesnici.” Ve čtrnácti letech uprchl se svou rodinou do Sýrie, aby unikli pronásledování. O dva roky později jej rodiče poslali k jeho strýci Georgi Nakashovi, fotografovi v Sherbrooke, Quebec, Kanada. Karsh tam krátce chodil do školy a pomáhal svému strýci ve fotografickém studiu. Nakash ve svém synovci rozpoznal velký potenciál a v roce 1928 zařídil Karshovi studium u portrétního fotografa Johna Gara v Bostonu, Massachusetts, Spojené státy. Jeho bratr, Malak Karsh, také fotograf, autor proslaveného obrazu dřevěných klád plovoucích po řecem, která se objevila na kanadské jednodolarové bankovce…  tisk fotografií­tisk fotografií­ na plátnotisk fotografií­ prahatisk fotografií­ v praze,
Karsh se vrátil do Kanady o čtyři roky později, založil fotografické studio na zámku Laurier Hotel v Ottawě, Ontario, v těsné blízkosti sídla Kanadské vlády. Kanadský ministerský předseda Mackenzie King Karshe objevil a uspořádal setkání s hostujícími hodnostáři jako portrétní zasedání. Karshova práce přitahovala pozornost různých celebrit, ale jeho místo v historii bylo trvale zpečetěno dne 30. prosince 1941, kdy fotografoval Winstona Churchilla poté, co Churchill přednesl projev před kanadskou poslaneckou sněmovnou v Ottawě… fotografie Praha, tisk, fotodigitální tisk, fotogalerie, tisk fotografie,

Obraz Winstona Churchilla přinesl Karshovi mezinárodní uznání a je velmi často reprodukovaným fotografickým portrétem. V roce 1967 mu byl udělen titul Order of Canada a v roce 1990 byl povýšen na Order of Canada – Companion.
Ze stovky nejvýznamnějších lidí století, jmenovaných v roce 2000 v knize International Who’s Who, získal fotograf Karsh 51. místo a byl také jediným Kanaďanem v tomto seznamu… tisk fotek,  tisk fotovelkoformátový tisk fotografií prahazvetseninyplakaty,
V pozdních 90. letech se Karsh přestěhoval do Bostonu a 13. července 2002, ve věku 93 let, zemřel v Bostonské nemocnici po komplikované operaci. Byl pohřben na hřbitově Notre-Dame v Ottawě.

Oliviero Toscani

Oliviero Toscani (* 1942) je italský fotograf světově známý svými kontroverzními reklamními kampaněmi pro italskou firmu Benetton v období od roku 1982 do 2000. Většina z těchto reklamních kampaní byla založena na poměrně sporných fotografiích, obvykle spojené s logem (titulkem) společnosti “United Colors of Benetton”.

tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno, tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně,

Toscani je známý jako autor reklam pro nejznámější světové značky a magazíny, autor firemních fotografií a reklamních kampaní pro Esprit, Chanel, Fiorucci, Prénatal. Jako módní fotograf pracoval pro magazíny jako například Elle , Vogue , GQ, Harper’s Bazaar, Esquire nebo Stern .
Jednou z jeho nejslavnějších kampaní – postavené na fotografii, kterou pořídila Therese Frare – je portrét Davida Kirbyho umírajícího na AIDS ležícého na nemocničním lůžku obklopen svými truchlícími příbuznými. Obrázek je sporný kvůli své podobnosti s pietou a tudíž použití tohoto snímku pro reklamu na prodej oblečení je prý využitím lidské oběti, i když rodina Kirbyho uvedla, že toto povolila a že to pomohlo zvýšit povědomí o nemoci AIDS. Snímek byl zařazen do knihy 100 fotografií, které změnily svět, kterou vydala redakce časopisu Life.
Další jeho reklamy obsahovaly narážky na rasismus (zejména jeden snímek s třemi téměř „identickými srdci člověka“, což byla vlastně srdce prasečí, s nápisy “bílý”, “černý” a “žlutý”), válku, náboženství a také trest smrti.
Velmi ostré reakce vyvolal snímek zobrazující černošku kojící bílé nemluvně, snímek pářící se bílé klisny a černého hřebce, nebo fotografie kde sedí vedle sebe na nočníku černé a bílé batole.[5] U některých reklama vyvolala ohlas, vyhrála několik cen, jiní však v reklamě viděli rasistickou myšlenku, že černá žena kojící bílé dítě znázorňuje obyčejnou chůvu. Jiné sporné fotografie zobrazují krvavé tričko padlého vojáka v bosenské válce.
Na počátku devadesátých let Toscani spoluzaložil časopis Colors (vlastněný společností Benetton) s americkým grafikem Tiborem Kalmanem. S podtitulkem “časopis o zbytku světa”, byl magazín Colors postaven na multikulturalismu převládajícím v té době v reklamních kampaních společnosti Benetton.
Ve stejné době, před vypuknutím války v Perském zálivu, se objevil další z Toscaniho námětů kampaně – smrt. Fotografie hřbitova padlých vojáků měla ukázat absurditu války. Objevily se zamítavé reakce a Benettonu bylo vyčítáno, že ke svému prodeji využívá smrt. Když v roce 1993 vypukla válka v Jugoslávii, Toscanimu přišel dopis od ženy ze Sarajeva, která ho žádala: „Zjistila jsem, že když uspořádáte reklamní kampaň na cokoliv, mluví se o ní všude. Proč na nějakém plakátu neukážete, jak je ta válka hanebná?“ Další poštou mu přišel balík, obsahující zakrvácené maskáče a tričko mladého vojáka, který v této válce zemřel. Jeho otec, který věci Toscanimu zaslal, si přál aby pozůstalosti jeho syna posloužily míru. Toscani rozložil oblečení vojáka tak, aby představovalo jeho tělo. Reklama zveřejněná ve 110 zemích opět měla také pozitivní i negativní ohlasy, odmítly ji například Spojené státy v Los Angeles Times kvůli „násilnost fotografie“.
V roce 2005, pět let po jeho odstoupení od firmy Benetton v návaznosti na diskusi kolem kampaně s tématem smrti, podnítil novou polemiku svými fotografiemi pro reklamní kampaň na oblečení pánské značky Ra-Re. Jejich portréty mužů, kteří se hlásili k homosexuální skupině, rozhněvaly sdružení katolických rodičů Movimento Italiano Genitori, jenž označilo fotografie za “vulgární”. Kampaň přišla uprostřed probíhající diskuse v Itálii o právech gayů.
V září 2007 jeho nová kampaň proti anorexii (No anorexia) byla opět kontroverzní kvůli šokující fotografii vyhublé ženy. Modelkou byla francouzská herečka Isabelle Caro, která ve věku 27 let vážila 31 kilogramů na svou výšku 164 cm. Záběry byly zvětšeniny (3x 6 metrů) a zobrazovaly nahé tělo Caro zcela zpustošené nemocí. Reakce byly souhlasné ale i zatracující. Caro zemřela 17. listopadu 2010.
Spolu s La Regione Toscana buduje nové výzkumné centrum pro moderní komunikaci s názvem “La Sterpia”.
Žije v Toskánsku, kde vyrábí olivový olej a chová koně.

fine art tisk, digitální retuš, renovace fotografií, internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo,

Patrick Demarchelier

Patrick Demarchelier (* 21. srpna 1943) je francouzský módní a portrétní fotograf. Je považován za jednoho z nejlepších a nejznámějších módních fotografů.

tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo, mikropiezo, mikro piezo, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek,

Narodil se v blízkosti Paříže v roce 1943, dětství prožil v Le Havre se svou matkou a čtyřmi bratry. Po sedmnáctých narozeninách dostal od nevlastního otce svou první fotoaparát Eastman Kodak. Demarchelier se naučil jak vyvolat film, retušovat negativy a začal portrétovat své přátele a svatby.
Roku 1975 odešel se svou přítelkyní z Paříže do New Yorku. Tam začal působit jako fotograf módy na volné noze. Díky tomu objevil svět fotografie, kde se učil a spolupracoval s takovými jmény jako byli Henri Cartier-Bresson, Terry King nebo Jacque Guilbert. Netrvalo dlouho a jeho práce přitáhla pozornost známých magazínů Elle, Marie Claire nebo 20 Ans.
Později začal pracovat pro Vogue a Harper’s Bazaar, ale až v září 1992 začala jejich 12-letá spolupráce. Žil od roku 1975 v New Yorku, oženil se Miou a narodili se jim dvojčata. Na konci 70. let fotografoval obálky pro téměř všechny významné módní časopisy, včetně amerického, britského a pařížského Vogue. Také pracoval na obálce magazínu Rolling Stone, Glamour,Life , Newsweek , Elle nebo aMademoiselle. Fotografoval mnoho mezinárodních reklamních kampaní, včetně šamponu Farrah Fawcett v roce 1978, panenky Brooke Shields v roce 1982, Ralph Lauren, Cutty Sark, Calvin Klein, Talisa Soto, Giorgio Armani, Chanel, Gap, Gianni Versace, L’Oréal, Elizabeth Arden , Revlon, Lancôme, Gianfranco Ferré, Dior, Louis Vuitton, Celine, TAG Heuer, Yves Saint Laurent nebo Lacoste.
Byl také hlavním fotografem knihy On Your Own (Na vlastní pěst), průvodce životního stylu a krásy psaný pro mladé ženy vydané firmou Brooke Shieldsová. Od roku 1992 pracuje pro Harper’s Bazaar jako jeho hlavní fotograf. Demarchelier roku 2005 získal zakázku na Kalendář Pirelli. V průběhu let jeho kariéra katapultovala ke spolupráci s nejlepší make-upovými umělci jako jsou například Laura Mercier, Jason Marks nebo Pat McGrath.
Demarchelier je zmiňován ve filmu Ďábel nosí Pradu z roku 2006, když se “dračí dáma” Miranda Priestly (Meryl Streepová) ptá Andy (Anne Hathawayová) po jejím prvním dnu v práci: “Už to Demarchelier potvrdil?”, opouštějíc ji naprosto zmatenou. První asistentka Emily (Emily Bluntová) s klidem vstoupí do děje a říká “Mám Patricka”. Toto hlášení se ve filmu objevuje dvakrát.
V roce 2007 mu francouzská ministryně kultury Christine Albanel udělila Řád umění a literatury (Officier).
Mezi jeho nejznámější fotografie patří například: Christy Turlington, New York, 1992, Nadja Auermann, Paříž, 1994, Nadja, New York, 1995.
Spolupracoval také s českými modelkami Terezou Maxovou a Veronikou Vařekovou.
Dnes Patrick Demarchelier žije v New Yorku se svou ženou Miou a jejich dvěma dětmi.

internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, tisk fotografií Praha, tisk fotografií na plátno, foto na plátno, fotografie na platne, foto na platne,