Julia Margaret Cameron

Julia Margaret Cameron ( rozená Pattle , 11.06.1815 – 26.ledna 1879 ) byl britský fotograf . Stala se známá pro její portréty osobností té doby , a pro fotografie s Arthurian a dalších legendárních nebo hrdinských témat .
Cameron fotografická kariéra byla krátká , zahrnující jedenáct roků svého života ( 1864-1875 ) . Vzala si fotografii na relativně pozdním věku 48 let , když dostal fotoaparát jako dárek . Ačkoli její styl byl ne široce ocenil ve svém vlastním den , její práce má vliv na moderních fotografů , zejména její úzce oříznutí portréty . Její dům , Dimbola Lodge , na Isle of Wight je otevřena pro veřejnost . Více zde.
Julia Margaret Cameron se narodil Julia Margaret Pattle v Kalkatě , v Indii , na Adeline de l’ Etang a James Pattle , britský úředník Východoindické společnosti . Adeline de l’ Etang byla dcerou rytíře Antoine de l’ Etang , který bylstránku a pravděpodobné milovník Marie Antoinette , stejně jakodůstojník v Garde du Corps krále Ludvíka XVI. . On se oženil s indickou narozené Therese Blin de Grincourt , dcera francouzské aristokraty .
Julia byla z rodiny slavných krásek a byla považována zaošklivé káčátko mezi svými sestrami . Jako její velký – neteř Virginia Woolfová píše v úvodu 1926 do Hogarth Press kolekci fotografií Camerona , ” V trojici [ sester ] , kde … [ jeden ] je krása , a [ jeden ] Dash , paní Cameron byl nepochybně talent ” . Cameron sestra Virginie bylamatka střídmostí vůdce Lady Henry Somerset . Více zde.
n 1863 , když Cameron byl 48 let , jí její dcera dala fotoaparát jako dárek , a tím začíná svou kariéru jako fotograf . Během jednoho roku , Cameron se stalčlenem fotografických společností v Londýně a ve Skotsku . Ve své fotografie , Cameron se snažil zachytit krásu . Napsala: ” Toužil jsem zatknout všechny krásy , který přišel přede mnou a na délcetouha byl splněn . “ Více zde.
” Annie , můj první úspěch ” 29. ledna 1864. Cameron první tisk , s nímž byl spokojen
Základní techniky soft- focus ” vymyšleného portrétů ” , které se později vyvinulo , učili se k ní David Wilkie Wynfield . Později napsal, že ” k mému pocitu, o jeho krásné fotografie Dlužil jsem všechny své pokusy a dokonce i následně celý můj úspěch ” .
Lord Tennyson , její soused na Isle of Wight , často přinesl nové přátele k návštěvě fotografa a její práce . Více zde.
V té době , byla fotografieumění pracný , který byl také velmi závislá na klíčové načasování . Někdy Cameron byl posedlý o svém novém zaměstnání , s předměty posezením pro bezpočet expozic v oslepujícím světle , když se pracně povlakem , exponované a zpracovávat jednotlivé mokré desky . Výsledky byly , ve skutečnosti , nekonvenční jejich intimitu a jejich konkrétní vizuální zvyku vytvořené rozmazání pomocí obou dlouhých expozicích , kdepředmětem přestěhovali a ponecháním objektiv záměrně rozostřený . Ostatní fotografové usiloval o mnohem různé aplikace . To vedlo některé z jejích současníků si stěžovat , a dokonce zesměšňovat práci , ale její přátelé a rodina byli podporují , a ona byla jeden znejplodnějších a pokročilé amatérů ve svém čase . Její nadšení pro své řemeslo znamenalo, že její děti a další, někdy unavený z její nekonečné focení , ale to nám také vlevo s některými z nejlepších záznamů svých dětí a na mnoha významných osobností své doby , kteří ji navštívili . Více zde.
Během své kariéry , Cameron zapsána každá z jejích fotografií s autorským kanceláře a udržovat podrobné záznamy . Její chytrý obchodní smysl , je jedním z důvodů, proč tak mnoho z jejích děl se dochovaly dodnes . Dalším důvodem , že mnozí z Camerona portréty jsou významné proto, že jsou často jedinou existující fotografii historických postav , stáváneocenitelným zdrojem . Mnoho obrazů a kreseb existují , ale v té době , fotografování bylo ještěnové a náročné médium pro někoho mimo typické portrétní studio .
Většina fotografií Camerona vejde do dvou kategorií , úzce zarámovaných portrétů a ilustrativní alegorie na základě náboženských a literárních děl . V alegorických děl zejména její umělecký vliv byl jasně prerafaelity , s dalekých pohledů , ochablé pózy a měkké osvětlení .

Nicéphore Niépce

Nicéphore Niépce (narozen Joseph Niépce) 7 března 1765 – 5. července 1833) byl francouzský vynálezce, nejvíce známý jako jeden z tvůrců fotografie a průkopník v tomto oboru. On vyvinul heliografii, technika používaná k výrobě svět je první známý fotografii v roce 1825. Mezi si Niépce další vynálezy, byl Pyréolophore, světově první “spalovací motor”, což koncipován, vytvořil a s jeho starším bratrem Claude. Více zde.

Niépce se narodil ve městě Chalon-sur-Saône, Saône-et-Loire, kde jeho otec byl bohatý právník; to způsobilo celá rodina prchnout velké francouzské revoluce. Jeho starší bratr Claude (1763–1828) byl také jeho spolupracovníkem ve výzkumu a vynález, ale napůl šílený a zlomil zemřel v Anglii, protože promrhala rodinné bohatství ve snaze-příležitosti pro Pyréolophore. Také měl sestru a mladšího bratra nazvaný Bernard.Nicéphore byl pokřtěn Joseph, ale přijal jméno Nicéphore, na počest svatého Nikeforos devátého století konstantinopolský patriarcha, při studiu na vysoké škole Oratorian v Angers. Více zde.

Na škole se naučil vědy a experimentální metody, rychle dosáhnout úspěchu a absolvování pracovat jako profesor college.iépce vzal, co je věřil být první na světě gravírováním leptání, v roce 1822, papež Pius VII, ale původní rytina byla později zničena, když se pokoušel napodobit. Nejstarší dochované gravírováním leptů od Niépce jsou ze sedmnáctého století, gravírování člověka s koněm a rytina ženy s Kolovrat. Niépce nemá dostatečně pevnou ruku na převrácené obrazy vytvořené camerou obscurou, jak bylo populární v jeho den, takže hledal způsob, jak zaznamenat obraz trvale. On experimentoval s litografii, což vedlo ho ve své snaze pořídit fotografii pomocí camera obscura. Více zde.

Niépce také experimentoval s chlorid stříbrný, který ztmavne, když je vystaven světlu, ale nakonec se podíval na asfaltu, které on používal v jeho první úspěšný pokus fotograficky zachytit přírody. Rozpustil asfalt levandulový olej, často používané v laky, rozpouštědla a potažené list cínu s tímto světlem zachycení směs. Položil list uvnitř černá skříňka pro zachycení obrazu, a osm hodin později odstraněna a umyl ji s levandulového oleje odstranit neexponované asfalt. Začal experimentovat nastavení optické obrazy v roce 1793. Některé z jeho prvních experimentů vznikly obrazy, ale rychle vybledly. Dopisy se svou švagrovou kolem 1816 naznačují, že si našel způsob, jak opravit obrázky na papíře, ale nelze jim zabránit zhoršení světlo. Nejstarší známé, přežívající příkladem Niépce fotografie (nebo jakékoli jiné fotografii) byla vytvořena v roce 1825. Niépce označil svůj proces heliografii, což doslova znamená “slunce psaní”. Nicméně, Roland Barthes, semiologist v španělské vydání jeho knihy “La chambre claire”, “La cámara lúcida” (Paidós, Barcelona, 1989) ukazuje obrázek z 1822, “Tabulka ready”, zamlžené fotografie tabulky soubor mají být použity pro jídlo.Od roku 1829 začal spolupracovat na zlepšení fotografické procesy s Louis Daguerre a společně se vyvinul physautotype, proces, který používá levandulového oleje. Partnerství trvalo až do smrti si Niépce roku 1833. Daguerre pokračoval s experimenty, nakonec rozvíjet proces, který trochu připomínal, že Niépce. Více zde.

Nazval to “Daguerréotype”, po sobě. Dokázal v roce 1839 přimět vládu Francie koupit svůj vynález jménem obyvatel Francie. Francouzská vláda dohodly udělit Daguerre roční stipendium 6000 franků pro zbytek svého života a dát panství Niépce 4000 franků ročně. Toto uspořádání hryzala si Niépce syn, který tvrdil, že Daguerre byl vyu ití všech výhod práce jeho otce. V některých ohledech, měl pravdu – pro dobrý mnoho let, Joseph Nicéphore Niépce obdržel malý kredit za jeho významný přínos k rozvoji fotografie. Pozdější historici mají kultivované Niépce z neznáma příbuzného, a dnes se všeobecně uznává, že jeho “zdokonaloval heliografický” proces byl první úspěšný příklad toho, co dnes nazýváme fotografie: obrázek vytvořený na povrchu světlo citlivý, působením světla. Více zde.

Karel Koutský

Karel Koutský (* 31. března 1965 v Praze) je český fotograf, zakladatel Ateliéru Fotorenesance a vydavatel.

Narodil se 31. března 1965 v Praze jako syn architekta Karla Koutského. V roce 1984 absolvoval polygrafickou školu ze zaměřením tiskař na polygrafických strojích. Původně pracoval jako knihtiskař, posléze jako ofsetový tiskař, sítotiskař a knihař. Fotografovat začal roku 1977 fotoaparátem Flexaret 6×6 a od roku 1980 kinofilmovou zrcadlovkou Praktica. Od začátku 80. let se převážně soustředil na tématiku periférií Prahy, posléze dvorků, dvorečků a zahrad Malé Strany, Hradčan a okolí… reklamní fotografie, velkoplošný tisk fotografií, velkoplošný tisk fotografií praha,
Od osmdesátých let se seznamuje s tvorbou Josefa Sudka, Jana Svobody a Zdenko Feyfara, kteří na něj měli zásadní vliv. Jeho tvorba zahrnuje jak fotografie krajin, zátiší, interiérů tak i jiných žánrů. Používá techniku Pentax MZ-7, Pentax MZ-S, Cambo 4×5 palců, Flexaret 6×6, Moskva 6×9, skener Epson V750 PRO. Jeho fotografie jsou zastoupeny v soukromých sbírkách doma i v zahraničí a jsou použity na obálkách knih, časopisů a publikací… maxifotkyzvětšování fotografiímaxifoto,  tisk fotografií Praha,

V roce 2005 založil v Praze Ateliér Fotorenesance. Poskytuje služby v oblasti fotografie, předtiskové přípravy a tisku. Konkrétně se jedná o zvětšování klasických černobílých fotografií, vyvolávání filmů, fotografování v interiéru a exteriéru, vydávání fotografických portfolií, příprava dat k tisku, skenováním, dokončující zpracování (knihařské práce) a realizací tiskových zakázek… grafikaplakat tiskplakáty tiskvelkoplošný tisk Praha,

Ateliér Fotorenesance sdružuje výtvarníky různého zaměření, organizuje výstavní činnost a jejich propagaci.

Tomáš Pospěch

Tomáš Pospěch (* 1974, Hranice) je současný český fotograf, historik umění a kurátor.

Žije v Praze a v Hranicích. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě (1992–1998), dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1992–1995) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1995–1999). Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v letech 1997–2007 působil rovněž na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně… fotorealistický tisk, profesionální tisk, černobílé tisk, fine art tisk, digitální retuš,

Jako historik umění se zaměřuje se především na fotografii a současné výtvarné umění střední Evropy. Je autorem více než dvaceti knih, například monografií Vladimíra Birguse, Jindřicha Štreita, o současné slovenské dokumentární fotografii (Slovensko) nebo antologie textů Česká fotografie 1938-2000 v recenzích textech, dokumentech (2010), spoluautorem výstav a knih Česká fotografie 80. a 90. let 20. století (Olomouc, 2002), Viktor Kolář (Kant, 2010) nebo Tenkrát na Východě, Češi očima fotografů 1948-1989 (Kant, 2009), podílel se na vytváření hesel do encyklopedie Nová encyklopedie českých výtvarných umělců (Academia, 2006)… renovace fotografiíinternetová galeriečernobílé fografie,

Vedle toho působí jako nezávislý kurátor. Připravil retrospektivy Jindřicha Štreita (Slovenská národní galerie, Bratislava 2006, Dům U Kamenného zvonu, GHMP, 2007) nebo Viktora Koláře (Galerie Starmach, Krakov, 2009), kurátorské výstavy Marginální architektura (Umělecké centrum Lodź, Mezinárodní fotografický festival, 2005), Odpojeno/Spojeno (Centre for Central European Architecture, Praha, 2005), I Image (s Lászlem Gergelym, Krzysztofem Czandrowiczem a Lucíí Lendelovou, Dorottya Gallery, Budapešť, 2005), Via Lucis. Fotografie české společnosti (České centrum, Brusel; Dům umění, Bratislava, 2009; Národní muzeum fotografie Jindřichův Hradec, 2010) nebo Nový život/Nový dokument (s Vladimírem Birgusem, Praguebiennale 2009), Tenkrát na Východě (s Vladimírem Birgusem, Dům U Kamenného zvonu, GHMP, Praha 2009), Andreas Feininger: That´s Photography (Dům U Kamenného zvonu, GHMP, Praha 2011), Romantický konstrukt (s Danielou Dostálkovou, Praguebiennale 2011), Fotografie jako fotografie (komunikační prostor Školská 28, Praha 2011) nebo Dagmar Hochová: Akrobat na glóbu života, Leica Gallery Prague, 2011.
Pravidelně publikuje v časopisech Ateliér, Fotograf, Imago, Camera Austria, Photonews, Reflex, Flash Art… velkoformatový tisk, velkoformatový tisk Prahakvalitní tisk, piezografie, Ve vlastní tvorbě vytvářel obrazově působivé momentky, kde se soustředil na specifický region Hlučínska (Pomezí, 1994-1997) nebo sledoval mezilidské vztahy v uzavřených komunitách vesnic, malých měst, klášterů a věznic Ostrovy (1996-2002). Později sledoval vstup globální firemní kultury nadnárodních společností do českého prostředí (Look at the Future, 2001-2006).

Vedle toho vytvářel ateliérové studie na velkoformátové negativy a akce, kde přeinterpretovával dílo Jana Svobody a reflektoval konvence zobrazování a fotografického média (1994-1999). V následujících letech na tyto aktivity navázalo několik projektů, pohrávajících si s kontextuálními odkazy na vizuální strategie krajinářské fotografie – Majitelé hradů (2002-2005), Hrady a zámky ČR (2004-2005, 2009), Krajinky.jpg (2002-2005), Bezúčelná procházka (2004-2008) a Mimo hru (2005-2010). Tomáš Pospěch zde reagoval na vizuální stereotypy, narušoval hranice tradiční dokumentární nebo sportovní fotografie a žánru krajiny… velkoplošný tisk fotekvelkoformatový tisk fotograiívelkoformatový tisk Praha,
Některé tyto projekty jsou publikovány v knihách Lidé Hlučínska 90. let 20. století (1999), Lidé v obrazech (2001), Ohraničení (2002), Last&Lost, Bezúčelná procházka (2010).

Jan Vávra

Jan Vávra (* 16. února 1953 Praha) je český umělecký fotograf se zaměřením na inscenovanou konceptuální fotografii, představitel tzv. neopiktorialismu.

Vystudoval Institut výtvarné fotografie v Opavě. Od roku 2001 působí jako pedagog na Vyšší odborné filmové škole v Písku a vede fotografický seminář, později též i na Filmové akademii Miroslava Ondříčka. Od roku 2005 je externím pedagogem na Vyšší odborné umělecko-průmyslové škole tamtéž… velkoplošný tisk fotografií praha, grafika, plakat tisk, plakáty tisk, velkoplošný tisk Praha,
Od roku 1993 pořádá vlastní autorské výstavy se zaměřením na inscenovanou fotografii. V letech 1994–6 se věnoval intenzívně fotografování předmětů a zátiší, vznikl cyklus fotografií „Nalezené věci“, kde autor usiloval o nové pojetí prostoru, využíval různé techniky (kresby světelnou tužkou), budoval objekty, které fotografoval a okamžitě po expozici demontoval, experimentoval v noční krajině, používal doplňkových světelných zdrojů, časové expozice apod. Do výsledných fotografií často zasahuje nejrůznějšími technikami; v tomto období byly výsledkem jeho snah fotografie-objekty, v nichž usiloval o nalezení a ztvárnění zcela nového pojetí prostoru a jeho funkce.
Je autorem grafického zpracování bookletů alb některých významných hudebníků, např. Romana Dragouna (Progres 2, Futurum, Stromboli), saxofonisty Ivana Myslikovjana a pražského skladatele a multiinstrumentalisty Ravena. Je autorem předloh k designu kompletu alb skladatele Vladimíra Hirsche “The Assent to Paradoxon”, vydaného v roce 2010 italským labelem Ars Benevola Mater…  maxifotkyzvětšování fotografiímaxifoto,  tisk fotografií Prahatisk fotek Prahafotky tisk,
Ve svých fotografiích se zaměřoval na krajinářské motivy a nalezená zátiší, později fotografoval hlavně portréty (mnohokrát portrétoval významného popartového teoretika a básníka M. Zahrádcu) a akty, od roku 1986 se věnuje zejména tvorbě symbolicky pojatých inscenovaných snímků, v nichž nápaditě používá montáže více negativů, kresby světlem, zásahy do pozitivů, tónování a kolorování. Tyto práce patří do tzv. proudu neopiktorialismu, vynikají invenčností a technickým mistrovstvím.

Steve McCurry

Vystudoval pensylvánskou státní univerzitu umění a architektury, obor kinematografie a historie umění. Po úspěšném dokončení studia pracoval jako fotograf. Po dvou letech opustil stabilní práci a poháněn vrozenou zvědavostí, udělal první zásadní krok své kariéry reportéra a odjel do Indie.
McCurry se poprvé proslavil, když převlečený za domorodce, překročil pákistánskou hranici do rebely kontrolované části Afghánistánu, krátce před tím než proběhla ruská vojenská invaze. V Afghánistánu fotografoval běžný život lidí na pozadí okolností. V uprchlických táborech se mu podařilo zachytit v roce 1984, mimo jiné, tvář afghánské dívky Šarbat Guly, která přišla o rodiče a její bezejmennost, barva očí a především zvláštní výraz vzdorovitosti, McCurryho proslavil po celém světě. Používal legendární barevný reverzní film kodachrome… tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně,

Uznání od odborníků však dosáhl již po návratu z Afghánistánu, kdy přešel zpět hranice se svitky filmů ukrytých v oblečení. Jeho fotografie se tak staly jedny z prvních, které byly otisknuty a mohly vypovídat o událostech v této válkou zmítané zemi. Celkem pochopitelně mu za tuto práci byla udělena cena zlaté medaile Roberta Capa za nejlepší zahraniční fotoreportáž, a ocenění a uznání za jeho výjimečnou odvahu a důvtip.
Ne vždy se mu však daří. Během svých cest se dostal velice blízko smrti. V Pákistánu byl ve vězení připoután, ve Slovinsku se málem utopil při havárii letadla, v Indii nábožensky zfanatizovaný dav McCurryho zmlátil a málem utopil, nebo byl málem zabit sektou Mudžahedínů. Dvakrát byl během své kariéry prohlášen za mrtvého.
Při své dvacetileté praxi navštívil a zdokumentoval události v mnoha zemích postižených konflikty, jak mezinárodními, tak občanskými. Jako byla válka mezi Íránem a Irákem v osmdesátých letech, v Kambodži, Bejrútu, na Filipínách. Dokumentoval rozpad Jugoslávie, válku v Perském zálivu a opakovaně se vrátil do Afghánistánu.
Pomyslným uzavřením kruhu bylo hledání bezejmenné „Afghánské dívky“ z počátků jeho kariéry. Fotografie byla mezi tím mnohokrát prezentována v časopisech jako National Geographic Magazin, použita do kalendářů a na plakáty. Stala se nejznámější fotografií dnešní doby. Bezpochyby zvědavost vyprovokovala NGM k pátrací výpravě, jejíž cílem bylo znovunalezení Afghánské dívky. McCurry samozřejmě nemohl chybět. Tato již o sedmnáct let starší žena byla nalezena a její fotografie byla, spolu s jejím příběhem, otisknuta opět v National Geographic. Díky jejímu nalezení dnes již známe její jméno, Šargat Gula.
McCurryho barevnost fotografií se postupně stala jeho rozpoznávacím znakem. Nejedna z jeho nezapomenutelných fotografií se stala symbolem. Jeho práce otiskly ve všech nejslavnějších magazínech světa, ale nejvíce publikuje v NGM. Svůj “styl” uplatňuje také v reklamní fotografii.
Při zpětném ohodnocení vlastních zážitků McCurry přiznává, že teprve odjezd do Indie v něm otevřel nejcennější vlastnost. “Umět se dívat na život a umět si počkat na život”. Svými fotografiemi citlivě dokumentuje lidské osudy na pozadí okolností, na pozadí válek. Uchvacuje ho smysl krásy a celém světě a v každém z nás. Má fantastickou schopnost zachytit lidskost a zkušenosti dokreslující tváře lidí, které fotografuje, bez ohledu na hranice jazyků a kultur… texturovaný papírtexturovany papirinkjet papírinkjet papíry,
Přes to všechno se nereprezentuje jako válečný fotograf. Svými pracemi se zaměřuje na lidi žijící v realitě válek.
Poukazuje na její dopady v krajině a na to jak se otiskuje v tvářích lidí, kteří ji prožívají. Navštívil Bombay, Barmu, Srí Lanku, zdokumentoval padesáté výročí nezávislosti Indie a konflikt v Kašmíru. Jeho fotografická štěstěna mu umožnila návrat domů z prodloužené cesty po Číně dne 10. září 2001 a díky tomu být o den později přímým svědkem útoku na WTC v New Yorku. Fotografie dokumentující následné události kolem trosek budov a okolí opět nezaměnitelným způsobem předvádí hrdinství a ušlechtilost obyvatel postiženého města.
Přestože se proslavil fotografiemi lidí, říká že portréty nejsou jeho hlavním objektem zájmu. Vždy je v jeho pracích patrna přítomnost hlubokého příběhu, který vypráví prostřednictvím tváře, prostředí nebo krajiny. Pracuje jak s digitální, tak filmovou fotografií. Jak sám přiznává, nejlépe se mu pracuje s diapozitivem… bavlněný papír, barytový papír, baryta, oboustranný papír, oboustranny papir, oboustranny papir pro digitalni tisk,

V New Yorku, kde žije, pořádá kurzy pro fotografy, kteří mají zájem projít školením zkušeného fotografa.
Za svou práci získal mnoho ocenění. V roce 1984 byl asociací fotografů oceněn fotografem roku. Ve stejném roce získal první ceny ve World Press Photo. V roce 1986 se stal členem Magnum Photos, a časopisem Live Magazin byl zvolen za vítěze v soutěži World Photo v roce 1998. Je držitelem mnoha vysokých novinářských ocenění pro fotografy, zahrnující dvě přijatá ocenění Oliver Rebbot Memorial.

Timothy H. O’Sullivan

Timothy H. O’Sullivan (asi 1840 – 14. ledna 1882) byl americký fotograf, který dokumentoval události v americké občanské válce (1861–1865) a na západě USA… umělecký papír, umelecky papir, fine art papír, fineart papir, bavlněný papír, barytový papír,

Narodil se asi v roce 1840 v New York City. Jako mladík se nechal zaměstat u Mathewa Bradyho. Když roku 1861 začala Americká občanská válka dostal Sullivan od nadporučíka příkaz, aby celý příští rok bojoval v bitvách u Beaufortu, Port Royalu, Fort Walkeru a Fort Pulaski… barytaoboustranný papíroboustranny papiroboustranny papir pro digitalni tisk,
V červenci 1862 O’Sullivan absolvoval vojenskou operaci v severní Virginii. Spolupracoval s Georgem N. Barnardem, Alexandrem Gardnerem a dalšími asistenty slavného fotografa Mathew Bradyho. Díky spolupráci s fotografickým studiem Alexandra Gardnera mohl publikovat sérii čtyřiačtyřiceti fotografií z první občanské války. V červenci 1863 vytvořil svou nejslavnější fotografii Sklizeň smrti zobrazující mrtvé vojáky z bitvy u Gettysburgu. V letech 1867 až 1869 působil jako oficiální fotograf pro Geologický průzkum Spojených Států pod vedením Clarence Kinga. Expedice začala ve Virginia City v Nevadě, kde fotografoval v dolech a postupoval směrem na východ. Jeho úkolem bylo fotografovat západ tak, aby sem přitáhl nové osadníky… museo fine art, museo maestro, somerset enhanced, DotOrNot, museo max,

Zúčastnil se geologického průzkumu západního území, zachytil horské scenerie nebo různé skalní útvary s podrobnou kresbou struktury povrchu. Fotografie z expedice vydal ve třech objemných svazcích. O’Sullivanovy fotografie byly mezi prvními, které zaznamenaly historické zříceniny Navajů a vesnice Pueblo na jihozápadě. Fotografoval přírodu jako nezkrocenou, bez průmyslu a bez použití klasických kompozic krajinomalby. O’Sullivan kombinoval vědy a umění, aby vytvořil přesné záznamy o mimořádné kráse.
Timothy H. O’Sullivan využíval vhodně pohybové neostrosti tam, kde mohl zvýraznit dramatičnost situace… museo silver ragsomerset photo , bockingford inkjetbockingfortbokingfordbokingfort,
O’Sullivan zemřel na Staten Islandu na tuberkulózu ve věku 42 let.

Oliviero Toscani

Oliviero Toscani (* 1942) je italský fotograf světově známý svými kontroverzními reklamními kampaněmi pro italskou firmu Benetton v období od roku 1982 do 2000. Většina z těchto reklamních kampaní byla založena na poměrně sporných fotografiích, obvykle spojené s logem (titulkem) společnosti “United Colors of Benetton”.

tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno, tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně,

Toscani je známý jako autor reklam pro nejznámější světové značky a magazíny, autor firemních fotografií a reklamních kampaní pro Esprit, Chanel, Fiorucci, Prénatal. Jako módní fotograf pracoval pro magazíny jako například Elle , Vogue , GQ, Harper’s Bazaar, Esquire nebo Stern .
Jednou z jeho nejslavnějších kampaní – postavené na fotografii, kterou pořídila Therese Frare – je portrét Davida Kirbyho umírajícího na AIDS ležícého na nemocničním lůžku obklopen svými truchlícími příbuznými. Obrázek je sporný kvůli své podobnosti s pietou a tudíž použití tohoto snímku pro reklamu na prodej oblečení je prý využitím lidské oběti, i když rodina Kirbyho uvedla, že toto povolila a že to pomohlo zvýšit povědomí o nemoci AIDS. Snímek byl zařazen do knihy 100 fotografií, které změnily svět, kterou vydala redakce časopisu Life.
Další jeho reklamy obsahovaly narážky na rasismus (zejména jeden snímek s třemi téměř „identickými srdci člověka“, což byla vlastně srdce prasečí, s nápisy “bílý”, “černý” a “žlutý”), válku, náboženství a také trest smrti.
Velmi ostré reakce vyvolal snímek zobrazující černošku kojící bílé nemluvně, snímek pářící se bílé klisny a černého hřebce, nebo fotografie kde sedí vedle sebe na nočníku černé a bílé batole.[5] U některých reklama vyvolala ohlas, vyhrála několik cen, jiní však v reklamě viděli rasistickou myšlenku, že černá žena kojící bílé dítě znázorňuje obyčejnou chůvu. Jiné sporné fotografie zobrazují krvavé tričko padlého vojáka v bosenské válce.
Na počátku devadesátých let Toscani spoluzaložil časopis Colors (vlastněný společností Benetton) s americkým grafikem Tiborem Kalmanem. S podtitulkem “časopis o zbytku světa”, byl magazín Colors postaven na multikulturalismu převládajícím v té době v reklamních kampaních společnosti Benetton.
Ve stejné době, před vypuknutím války v Perském zálivu, se objevil další z Toscaniho námětů kampaně – smrt. Fotografie hřbitova padlých vojáků měla ukázat absurditu války. Objevily se zamítavé reakce a Benettonu bylo vyčítáno, že ke svému prodeji využívá smrt. Když v roce 1993 vypukla válka v Jugoslávii, Toscanimu přišel dopis od ženy ze Sarajeva, která ho žádala: „Zjistila jsem, že když uspořádáte reklamní kampaň na cokoliv, mluví se o ní všude. Proč na nějakém plakátu neukážete, jak je ta válka hanebná?“ Další poštou mu přišel balík, obsahující zakrvácené maskáče a tričko mladého vojáka, který v této válce zemřel. Jeho otec, který věci Toscanimu zaslal, si přál aby pozůstalosti jeho syna posloužily míru. Toscani rozložil oblečení vojáka tak, aby představovalo jeho tělo. Reklama zveřejněná ve 110 zemích opět měla také pozitivní i negativní ohlasy, odmítly ji například Spojené státy v Los Angeles Times kvůli „násilnost fotografie“.
V roce 2005, pět let po jeho odstoupení od firmy Benetton v návaznosti na diskusi kolem kampaně s tématem smrti, podnítil novou polemiku svými fotografiemi pro reklamní kampaň na oblečení pánské značky Ra-Re. Jejich portréty mužů, kteří se hlásili k homosexuální skupině, rozhněvaly sdružení katolických rodičů Movimento Italiano Genitori, jenž označilo fotografie za “vulgární”. Kampaň přišla uprostřed probíhající diskuse v Itálii o právech gayů.
V září 2007 jeho nová kampaň proti anorexii (No anorexia) byla opět kontroverzní kvůli šokující fotografii vyhublé ženy. Modelkou byla francouzská herečka Isabelle Caro, která ve věku 27 let vážila 31 kilogramů na svou výšku 164 cm. Záběry byly zvětšeniny (3x 6 metrů) a zobrazovaly nahé tělo Caro zcela zpustošené nemocí. Reakce byly souhlasné ale i zatracující. Caro zemřela 17. listopadu 2010.
Spolu s La Regione Toscana buduje nové výzkumné centrum pro moderní komunikaci s názvem “La Sterpia”.
Žije v Toskánsku, kde vyrábí olivový olej a chová koně.

fine art tisk, digitální retuš, renovace fotografií, internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo,

Patrick Demarchelier

Patrick Demarchelier (* 21. srpna 1943) je francouzský módní a portrétní fotograf. Je považován za jednoho z nejlepších a nejznámějších módních fotografů.

tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo, mikropiezo, mikro piezo, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek,

Narodil se v blízkosti Paříže v roce 1943, dětství prožil v Le Havre se svou matkou a čtyřmi bratry. Po sedmnáctých narozeninách dostal od nevlastního otce svou první fotoaparát Eastman Kodak. Demarchelier se naučil jak vyvolat film, retušovat negativy a začal portrétovat své přátele a svatby.
Roku 1975 odešel se svou přítelkyní z Paříže do New Yorku. Tam začal působit jako fotograf módy na volné noze. Díky tomu objevil svět fotografie, kde se učil a spolupracoval s takovými jmény jako byli Henri Cartier-Bresson, Terry King nebo Jacque Guilbert. Netrvalo dlouho a jeho práce přitáhla pozornost známých magazínů Elle, Marie Claire nebo 20 Ans.
Později začal pracovat pro Vogue a Harper’s Bazaar, ale až v září 1992 začala jejich 12-letá spolupráce. Žil od roku 1975 v New Yorku, oženil se Miou a narodili se jim dvojčata. Na konci 70. let fotografoval obálky pro téměř všechny významné módní časopisy, včetně amerického, britského a pařížského Vogue. Také pracoval na obálce magazínu Rolling Stone, Glamour,Life , Newsweek , Elle nebo aMademoiselle. Fotografoval mnoho mezinárodních reklamních kampaní, včetně šamponu Farrah Fawcett v roce 1978, panenky Brooke Shields v roce 1982, Ralph Lauren, Cutty Sark, Calvin Klein, Talisa Soto, Giorgio Armani, Chanel, Gap, Gianni Versace, L’Oréal, Elizabeth Arden , Revlon, Lancôme, Gianfranco Ferré, Dior, Louis Vuitton, Celine, TAG Heuer, Yves Saint Laurent nebo Lacoste.
Byl také hlavním fotografem knihy On Your Own (Na vlastní pěst), průvodce životního stylu a krásy psaný pro mladé ženy vydané firmou Brooke Shieldsová. Od roku 1992 pracuje pro Harper’s Bazaar jako jeho hlavní fotograf. Demarchelier roku 2005 získal zakázku na Kalendář Pirelli. V průběhu let jeho kariéra katapultovala ke spolupráci s nejlepší make-upovými umělci jako jsou například Laura Mercier, Jason Marks nebo Pat McGrath.
Demarchelier je zmiňován ve filmu Ďábel nosí Pradu z roku 2006, když se “dračí dáma” Miranda Priestly (Meryl Streepová) ptá Andy (Anne Hathawayová) po jejím prvním dnu v práci: “Už to Demarchelier potvrdil?”, opouštějíc ji naprosto zmatenou. První asistentka Emily (Emily Bluntová) s klidem vstoupí do děje a říká “Mám Patricka”. Toto hlášení se ve filmu objevuje dvakrát.
V roce 2007 mu francouzská ministryně kultury Christine Albanel udělila Řád umění a literatury (Officier).
Mezi jeho nejznámější fotografie patří například: Christy Turlington, New York, 1992, Nadja Auermann, Paříž, 1994, Nadja, New York, 1995.
Spolupracoval také s českými modelkami Terezou Maxovou a Veronikou Vařekovou.
Dnes Patrick Demarchelier žije v New Yorku se svou ženou Miou a jejich dvěma dětmi.

internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, tisk fotografií Praha, tisk fotografií na plátno, foto na plátno, fotografie na platne, foto na platne,

Nickolas Muray

Nickolas Muray (narozen jako Mandl Miklós 15. února 1892, Szeged – 2. listopadu 1965, New York) byl americký fotograf narozený v Maďarsku a olympijský šermíř.

tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno, tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně

Navštěvoval školu grafického umění v Budapešti, kde studoval litografii, chemigrafii, a fotografii. Po získání mezinárodního certifikátu rytce absolvoval tříleté studium barevné chemigrafie v Berlíně, kde se mimo jiné naučil vyrábět barevné filtry. Na konci svého studia začal pracovat pro vydavatelství Ullstein. V roce 1913, v důsledku hrozby války v Evropě, se Muray vydal lodí do New Yorku, kde rychle našel práci jako barevný tiskař v Brooklynu.
V roce 1920 si otevřel vlastní portrétní ateliér ve svém domě v Greenwich Village, zatímco stále pracoval ve svém oboru jako tiskař a rytec. V roce 1921 získal zakázku od magazínu Harper’s Bazaar na zhotovení portrétu herečky z Broadwaye Florence Reedové a brzy poté publikoval fotografie v časopisu každý měsíc a mohl si dovolit odejít ze zaměstnání rytce. V roce 1922 portrétoval tanečnici Deshu Delteilovou. V té době se potkal také s Ruth Harrietou Louiseovou, která měla původně ambice stát se malířkou. Ale po fotografické zkušenosti s Murayem se rozhodla jinak a stala se první fotografkou vedoucí portrétní studio americké mediální společnosti Metro-Goldwyn-Mayer (M.G.M.) v letech 1925 — 1930.
Velmi rychle se stal uznávaným portrétním fotografem, pořizoval portréty většiny celebrit New York City. V roce 1926 vyslal magazín Vanity Fair Muraye do Londýna, Paříže a Berlína, aby fotografoval tamější celebrity a v roce 1929 si pro stejný časopis portrétoval filmové hvězdy v Hollywoodu. Věnoval se také módní a reklamní fotografii. Jeho snímky byly publikovány v mnoha různých periodikách, včetně Vogue, Ladies’ Home Journal nebo New York Times.
V letech 1920 až 1940 pořídil více než 10 000 portrétů. Jeho portréty Fridy Kahlo z roku 1938, pořízené v době, kdy Kahlo vystavovala v newyorské Julien Levy Gallery, se staly nejznámějšími a nejoblíbenějšími Murayovými portréty této umělkyně. Muray a Kahlo udržovali deset let milostný vztah, asi od roku 1931, poté co se Muray rozvedl se svou druhou manželkou a krátce po svatbě Kahlo s mexickými malířem Diego Riverou. Muray se potřetí oženil, Kahlo se s Riverou rozvedli a opět vzali. Muray se s ní chtěl oženit, ale když se ukázalo, že Kahlo chtěla Muraye pouze jako milence, Muray se s ní rozloučil nadobro a vzal si svou čtvrtou manželku, Peggy Murayovou. S Kahlo však zůstali dobrými přáteli až do její smrti v roce 1954.
Po zhroucení trhu se Murray odvrátil od celebrit a divadelních portrétů a stal se průkopníkem komerční fotografie, známým svými klasickými barevnými reklamními snímky. Je považován za mistra tříbarevného uhlotisku. Jeho posledním významným veřejným portrétem byl snímek Dwighta Davida Eisenhowera v 50. letech.

černobílé tisk, fine art tisk, digitální retuš, renovace fotografií, internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo,