Oliviero Toscani

Oliviero Toscani (* 1942) je italský fotograf světově známý svými kontroverzními reklamními kampaněmi pro italskou firmu Benetton v období od roku 1982 do 2000. Většina z těchto reklamních kampaní byla založena na poměrně sporných fotografiích, obvykle spojené s logem (titulkem) společnosti “United Colors of Benetton”.

tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno, tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně,

Toscani je známý jako autor reklam pro nejznámější světové značky a magazíny, autor firemních fotografií a reklamních kampaní pro Esprit, Chanel, Fiorucci, Prénatal. Jako módní fotograf pracoval pro magazíny jako například Elle , Vogue , GQ, Harper’s Bazaar, Esquire nebo Stern .
Jednou z jeho nejslavnějších kampaní – postavené na fotografii, kterou pořídila Therese Frare – je portrét Davida Kirbyho umírajícího na AIDS ležícého na nemocničním lůžku obklopen svými truchlícími příbuznými. Obrázek je sporný kvůli své podobnosti s pietou a tudíž použití tohoto snímku pro reklamu na prodej oblečení je prý využitím lidské oběti, i když rodina Kirbyho uvedla, že toto povolila a že to pomohlo zvýšit povědomí o nemoci AIDS. Snímek byl zařazen do knihy 100 fotografií, které změnily svět, kterou vydala redakce časopisu Life.
Další jeho reklamy obsahovaly narážky na rasismus (zejména jeden snímek s třemi téměř „identickými srdci člověka“, což byla vlastně srdce prasečí, s nápisy “bílý”, “černý” a “žlutý”), válku, náboženství a také trest smrti.
Velmi ostré reakce vyvolal snímek zobrazující černošku kojící bílé nemluvně, snímek pářící se bílé klisny a černého hřebce, nebo fotografie kde sedí vedle sebe na nočníku černé a bílé batole.[5] U některých reklama vyvolala ohlas, vyhrála několik cen, jiní však v reklamě viděli rasistickou myšlenku, že černá žena kojící bílé dítě znázorňuje obyčejnou chůvu. Jiné sporné fotografie zobrazují krvavé tričko padlého vojáka v bosenské válce.
Na počátku devadesátých let Toscani spoluzaložil časopis Colors (vlastněný společností Benetton) s americkým grafikem Tiborem Kalmanem. S podtitulkem “časopis o zbytku světa”, byl magazín Colors postaven na multikulturalismu převládajícím v té době v reklamních kampaních společnosti Benetton.
Ve stejné době, před vypuknutím války v Perském zálivu, se objevil další z Toscaniho námětů kampaně – smrt. Fotografie hřbitova padlých vojáků měla ukázat absurditu války. Objevily se zamítavé reakce a Benettonu bylo vyčítáno, že ke svému prodeji využívá smrt. Když v roce 1993 vypukla válka v Jugoslávii, Toscanimu přišel dopis od ženy ze Sarajeva, která ho žádala: „Zjistila jsem, že když uspořádáte reklamní kampaň na cokoliv, mluví se o ní všude. Proč na nějakém plakátu neukážete, jak je ta válka hanebná?“ Další poštou mu přišel balík, obsahující zakrvácené maskáče a tričko mladého vojáka, který v této válce zemřel. Jeho otec, který věci Toscanimu zaslal, si přál aby pozůstalosti jeho syna posloužily míru. Toscani rozložil oblečení vojáka tak, aby představovalo jeho tělo. Reklama zveřejněná ve 110 zemích opět měla také pozitivní i negativní ohlasy, odmítly ji například Spojené státy v Los Angeles Times kvůli „násilnost fotografie“.
V roce 2005, pět let po jeho odstoupení od firmy Benetton v návaznosti na diskusi kolem kampaně s tématem smrti, podnítil novou polemiku svými fotografiemi pro reklamní kampaň na oblečení pánské značky Ra-Re. Jejich portréty mužů, kteří se hlásili k homosexuální skupině, rozhněvaly sdružení katolických rodičů Movimento Italiano Genitori, jenž označilo fotografie za “vulgární”. Kampaň přišla uprostřed probíhající diskuse v Itálii o právech gayů.
V září 2007 jeho nová kampaň proti anorexii (No anorexia) byla opět kontroverzní kvůli šokující fotografii vyhublé ženy. Modelkou byla francouzská herečka Isabelle Caro, která ve věku 27 let vážila 31 kilogramů na svou výšku 164 cm. Záběry byly zvětšeniny (3x 6 metrů) a zobrazovaly nahé tělo Caro zcela zpustošené nemocí. Reakce byly souhlasné ale i zatracující. Caro zemřela 17. listopadu 2010.
Spolu s La Regione Toscana buduje nové výzkumné centrum pro moderní komunikaci s názvem “La Sterpia”.
Žije v Toskánsku, kde vyrábí olivový olej a chová koně.

fine art tisk, digitální retuš, renovace fotografií, internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo,

Patrick Demarchelier

Patrick Demarchelier (* 21. srpna 1943) je francouzský módní a portrétní fotograf. Je považován za jednoho z nejlepších a nejznámějších módních fotografů.

tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, epson, epson micropiezo, epson micro piezo, mikropiezo, mikro piezo, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek,

Narodil se v blízkosti Paříže v roce 1943, dětství prožil v Le Havre se svou matkou a čtyřmi bratry. Po sedmnáctých narozeninách dostal od nevlastního otce svou první fotoaparát Eastman Kodak. Demarchelier se naučil jak vyvolat film, retušovat negativy a začal portrétovat své přátele a svatby.
Roku 1975 odešel se svou přítelkyní z Paříže do New Yorku. Tam začal působit jako fotograf módy na volné noze. Díky tomu objevil svět fotografie, kde se učil a spolupracoval s takovými jmény jako byli Henri Cartier-Bresson, Terry King nebo Jacque Guilbert. Netrvalo dlouho a jeho práce přitáhla pozornost známých magazínů Elle, Marie Claire nebo 20 Ans.
Později začal pracovat pro Vogue a Harper’s Bazaar, ale až v září 1992 začala jejich 12-letá spolupráce. Žil od roku 1975 v New Yorku, oženil se Miou a narodili se jim dvojčata. Na konci 70. let fotografoval obálky pro téměř všechny významné módní časopisy, včetně amerického, britského a pařížského Vogue. Také pracoval na obálce magazínu Rolling Stone, Glamour,Life , Newsweek , Elle nebo aMademoiselle. Fotografoval mnoho mezinárodních reklamních kampaní, včetně šamponu Farrah Fawcett v roce 1978, panenky Brooke Shields v roce 1982, Ralph Lauren, Cutty Sark, Calvin Klein, Talisa Soto, Giorgio Armani, Chanel, Gap, Gianni Versace, L’Oréal, Elizabeth Arden , Revlon, Lancôme, Gianfranco Ferré, Dior, Louis Vuitton, Celine, TAG Heuer, Yves Saint Laurent nebo Lacoste.
Byl také hlavním fotografem knihy On Your Own (Na vlastní pěst), průvodce životního stylu a krásy psaný pro mladé ženy vydané firmou Brooke Shieldsová. Od roku 1992 pracuje pro Harper’s Bazaar jako jeho hlavní fotograf. Demarchelier roku 2005 získal zakázku na Kalendář Pirelli. V průběhu let jeho kariéra katapultovala ke spolupráci s nejlepší make-upovými umělci jako jsou například Laura Mercier, Jason Marks nebo Pat McGrath.
Demarchelier je zmiňován ve filmu Ďábel nosí Pradu z roku 2006, když se “dračí dáma” Miranda Priestly (Meryl Streepová) ptá Andy (Anne Hathawayová) po jejím prvním dnu v práci: “Už to Demarchelier potvrdil?”, opouštějíc ji naprosto zmatenou. První asistentka Emily (Emily Bluntová) s klidem vstoupí do děje a říká “Mám Patricka”. Toto hlášení se ve filmu objevuje dvakrát.
V roce 2007 mu francouzská ministryně kultury Christine Albanel udělila Řád umění a literatury (Officier).
Mezi jeho nejznámější fotografie patří například: Christy Turlington, New York, 1992, Nadja Auermann, Paříž, 1994, Nadja, New York, 1995.
Spolupracoval také s českými modelkami Terezou Maxovou a Veronikou Vařekovou.
Dnes Patrick Demarchelier žije v New Yorku se svou ženou Miou a jejich dvěma dětmi.

internetová galerie, černobílé fografie, tisk černobílých fotografií, tisk černobílych fotek, tisk fotografií Praha, tisk fotografií na plátno, foto na plátno, fotografie na platne, foto na platne,

Gordon Parks

Gordon Roger Alexander Buchanan Parks (30. listopadu 1912 Fort Scott v Kansasu – 7. března 2006 New York) byl americký fotograf společnosti Farm Security Administration (FSA). Kromě toho byl ještě hudebníkem, básníkem, romanopiscem, novinářem, aktivistou a režisérem. Nejvíce jsou zmiňovány jeho fotografické eseje pro časopis Life a jeho film z roku 1971 Shaft, který režíroval.

tisk fotek, tisk fotek na platno, tisk fotek praha, tisk fotografie, tisk fotografie praha, tisk fotografií­, tisk fotografií­ na plátno, tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně, fotografie na plátno Praha,

Ve 25 letech Parkse zaujaly fotografie migrujících pracovníků v časopise a koupil si v zastavárně první fotoaparát Voigtländer Brilliant za 12,50 dolarů.
Snímky úředníků, kteří vyvinuli první svitkový film, jeho práci ocenili, a vybídli jej, aby fotografoval módu v obchodu Frank Murphy’s women’s clothing v St. Paulu. Parks každý snímek pořídil dvojitou expozicí, s výjimkou jednoho, ale právě ten padl do oka Joe Louisové, manželce boxera a mistra těžké váhy Marva Louise. Louisová doporučila Parksovi přestěhovat se do Chicaga, kde začal pořizovat snímky z byznysu pro společnost žen.
Během příštích několika let Parks vystřídal celou řadu zaměstnání, na volné noze se jako doplňkové činnosti věnoval portrétní a módní fotografii. Začal pořizovat kroniku černého ghetta města South Side a v roce 1941 díky výstavě těchto fotografií členství ve společnosti FSA. Společnost FSA byla vytvořena v USA v roce 1935 v rámci New Deal. Jejím úkolem bylo v krizi pomáhat proti americké venkovské chudobě. FSA podporovalo skupování okrajových pozemků, práci na velkých pozemcích s moderními stroji a kolektivizaci. Vedle Parkse byli v sociologicko-dokumentárním programu této agentury zapojeni fotografové jako například Walker Evans, Dorothea Langeová, Roy Stryker, Arthur Rothstein nebo Ben Shahn. Ve spolupráci pod vedením Roye Strykera vytvořil řadu svých později známých fotografií, například Americká gotika, Washington, D.C. (pojmenované podle malby Granta Wooda se stejným názvem, na které je americký dům s gotickým oknem a před ním dva vysocí, štíhlí staříci s úzkou bradou). Na fotografii pózuje velmi štíhlá afroameričanka Ella Watsonová, která pracovala jako uklízečka pro budovu FSA a stojí strnule před americkou vlajkou, v jedné ruce drží koště a ve druhé mop.
Parks se inspiroval k vytvoření tohoto portrétu poté, co si všiml opakovaného rasismu v restauracích a obchodech po svém příjezdu do Washingtonu. Když tento snímek viděl Stryker, prohlásil o něm, že je to obvinění Ameriky – a že by to mohlo způsobit, že všechny fotografy vyhodí z práce; a požádal Parkse, aby s Watsonovou dále spolupracoval. Tato souhra však vedla k sérii fotografií z jejího každodenního života. Parks sám později řekl, že jeho první snímek byl nedůvtipný a přehnaný, nicméně ostatní komentátoři tvrdili, že čerpal sílu ze svého polemického charakteru a duality oběti a zachráněného – a měl tak vliv na mnohem více lidí než pozdější portréty Watsonové.
Se vstupem USA do druhé světové války však nastala změna: projekt FSA dostal jiné jméno – Office of War Informations (OWI) – a také jiný program. Ve válce musela propaganda ukazovat, jak jsou Spojené státy silné a ne jaké mají potíže. V roce 1948, kdy FSA zanikla, byla dokonce snaha pořízené dokumenty zničit, aby nemohly být použity pro propagandu komunistickou.
Po rozpuštění FSA zůstal Parks ve Washingtonu jako korespondent OWI, ale v roce 1944 od spolupráce s touto institucí odstoupil. Přestěhoval se do Harlemu, kde se stal nezávislým módním fotografem pro časopis Vogue. Později se zúčasatnil projektu společnosti Standard Oil (New Jersey), ve kterém fotografoval malá města a průmyslová centra. Jeho nejvíce známé s nímky z tohoto období jsou Večeře doma u pana Hercula Browna, Somerville, Maine (1944); Grease Plant Worker, Pittsburgh, Pennsylvania (1946); Auto naložené nábytkem na dálnici (1945); a Ferry Commuters, Staten Island, N.Y. (1946).
Parks obnovil hledání fotografických pracovních míst v módním světě. Navzdory rasistických postojů své doby, editor Vogue Alexander Liberman jej najal k nasnímání kolekce večerních šatů. Parks fotografoval módu pro Vogue několik dalších let. Během té doby, vydal své první dvě knihy, Flash Photography (1947) a Camera Portraits: Techniques and Principles of Documentary Portraiture (1948).
V roce 1948 vyhrála jeho fotografická esej o mladém vůdci gangu v Harlemu a mohl tak získat zaměstnání jako fotograf a dopisovatel časopisu Life. Celých 20 let fotografoval na téma módy, sportu, divadla (Broadway Theatre), chudoby, rasové segregace nebo portrétů (Malcolm X, Stokely Carmichael, Muhammad Ali, Barbra Streisand). Jeho fotografická esej o chudém brazilském chlapci jménem Flavio da Silva, který umíral důsledkem podvýživy, zápalu plic a průdušek a podvýživy, přinesl dary, které zachránily chlapcovi život a zaplatily za nový domov pro jeho rodinu.

velkoformatový tisk, velkoformatový tisk Prahakvalitní tisk, piezografie, velkoplošný tisk fotekvelkoformatový tisk fotograií, velkoformatový tisk Praha, tisk na plátno, tisk grafik, tisk grafiky, foto tisk, tisk portfolia, tisk fotografie, fotografie tisk,

Ivan Lutterer

Ivan Lutterer (27. dubna 1954 – 2001) byl český fotograf. Je známý jako spoluautor časosběrného fotografického cyklu Český člověk, dokumentující portréty Čechů a Češek od roku 1982. Dalšími autory této série jsou Jan Malý a Jiří Poláček. V letech 1974-1979 vystudoval na FAMU obor fotografie.

velkoformatový tisk, velkoformatový tisk Prahakvalitní tisk, piezografie, velkoplošný tisk fotek, tisk pohlednic, velkoformatový tisk fotograií, velkoformatový tisk Praha, tisk na plátno, tisk grafik, tisk grafiky, foto tisk, tisk portfolia, tisk portfolio fotografií,

Rok 1982 znamenal pro fotografický cyklus Český člověk začátek tvorby nekončícího souboru portrétů českých lidí. Autorská trojice – Jan Malý, Jiří Poláček a Ivan Lutterer (absolventi umělecké fotografie FAMU v letech 1978-1979) pořídili od roku 1982 až dodnes tisíce snímků českých lidí. K nápadu fotografovat českého člověka autory přivedl nenápadný, alkoholem posilněný muž, s lahví a v montérkách, který při fotografování moravských krojů v Lanžhotě vstoupil do polního fotografického ateliéru (odtud Czech Field Studio po vzoru mobilního ateliéru Irvinga Penna) se žádostí o fotografii. Obdržel polaroidový obrázek a autorům zůstal černobílý planfilm 9×12. Tento moment dal vzniknout souboru portrétů českých lidí.
Následovalo fotografování na divadelní pouti v Praze v roce 1985, dále fotografování trempů, místních indiánů a kovbojů. Z Amsterodamu, kam byli pozváni na fotofestival v roce 1989, si autoři odvezli soubor Nizozemců. V roce 1990 se po světové fotografické výstavě v Houstonu v Texasu zapisuje Czech Field Studio do análů světové portrétní fotografie. Autoři se ve stejném roce zúčastnili s polním ateliérem mezinárodního fotografického festivalu v Lausanne a českých kulturních dnů v Bretani v Rennes. Na domácí půdě pořizují fotografie českého člověka v železárnách ve Vítkovicích a v Ostravě. Etapu fotografování do roku 1997 symbolicky uzavřela kniha z nakladatelství Studia JB, která byla následně oceněna 2. místem v soutěži Nejkrásnější česká kniha 1997 v kategorii Kniha o výtvarném umění a obrazové publikace.
Po tragické smrti Ivana Lutterera v Rochesteru v USA v roce 2001 pokračovali autoři představením své práce českému kulturnímu centru v Paříži v rámci kulturních dní. Z této akce vznikla série fotografií Pařížanů zakončené výstavou Pražané a Pařížané. Na pozvání pražské výstavní síně Langhans vznikla v roce 2010 zatím poslední série českého člověka.

tisk fotografií­ praha, tisk fotografií­ v praze, tisk na plátno, fotografie na plátno, fotografie na plátně, fotografie na plátno Praha, fotografie na plátno v Praze, fotografie na plátně v Praze