Jacob Augustus Riis

Jacob Augustus Riis (1849, Ribe – 1914, Barre) byl americký fotograf, sociolog, novinář a spisovatel. Pocházel z Dánska, narodil se v Ribe. Vyučil se truhlářem. Roku 1870 se přestěhoval do Spojených států amerických.

Dlouho se nemohl uchytit. Střídal zaměstnání, cestoval po krajině, žil v chudých poměrech. Roku 1877 se stal policejním a soudním reportérem novin The New York Tribune, později The Evening Sun. Obstarával zpravodajství z chudinských čtvrtí, kde se tísnili ve starých domech bez kanalizace a vodovodu statisíce lidí a kde se rodila zločinnost. Psal mnoho článků, aby upozornil na nelidské životní podmínky v těchto čtvrtích, později sáhl po názornějším fotografickém obraze. Jelikož neuspěl u fotografů, kteří se zalekli práce v nebezpečném prostředí, koupil si začátkem roku 1888 deskový fotoaparát. Využil tehdy nový vynález bleskového světla a dokumentoval ponižující způsoby života v nájemných ubytovnách kasárenského typu (jeden z takovýchto typických domů měl 2781 nájemníků, v jedné místnosti přebývalo až 9 lidí a v celém domě byla jen jedna vana na koupání). Dále dokumentoval poměry v policejních noclehárnách a práci dětí využívanou v domácích řemeslných dílnách.
O rok později uveřejnil v časopise Scribner’s článek „Jak žije druhá polovina“, ve kterém svoje kritické texty doplnil kresbami vyhotovenými podle vlastních fotografií. Materiály vzbudily takový ohlas, že v rozšířené formě, ale i s přímými reprodukcemi fotografií, vyšly roku 1890 pod stejným názvem knižně.
Riis vydal devět knih, kromě jiných „Děti chudých“, 1892, „Z Mulberry Street“, 1898. Jejich pomocí a novinových článků a přednášek, na kterých používal diapozitivy svých fotografií, dosáhl některé změny a nápravy. Zrušily se policejní noční útulky, byla zřízená škola pro bezprizorní děti, doplnily se zákony o dětské práci a odstranila se celá ulice Mulberry Bend, která byla skrýší zločinců. Na jejím místě se zřídil park a vybudoval obytný dům Sousedská osada Jacoba A. Riisa. Jeho jménem nazývali sídliště, školy, parky a hřiště po celých Spojených státech.
Riis nefotografoval dlouho, jen do konce století. Ale i v této krátké době (asi devět let) vytvořil fotografické dílo, které patří mezi nejpozoruhodnější a nejzávažnější humanistické programy fotografie. Ačkoli neusiloval o uměleckou tvorbu, jak sám přiznává, přece přispěl k základnímu uměleckému druhu, který se v jeho období začal formovat – výtvarná reportáž.

David Seymour

David Robert Seymour (20. listopadu 1911, Varšava, Polsko – 10. listopadu 1956, El Quantara, Egypt) byl americký fotograf a spoluzakladatel fotoagentury Magnum Photos, rodným jménem David Szymin, používal přezdívku Chim (výslovnost: šim).

Narodil se roku 1911 v rodině nakladatele židovské literatury ve Varšavě, která tehdy byla součástí carského Ruska. Po vypuknutí první světové války se rodina odstěhovala na východ do ruského vnitrozemí a do Varšavy, hlavního města nového polského státu, se vrátila v roce 1919.
David Szymin nejprve studoval hru na klavír. Pro nedostatek hudebního sluchu studium hudby přerušil a přešel na soukromé židovské gymnázium, které absolvoval v roce 1929. Z Varšavy odešel studovat knihtisk, výtvarné umění a fotografii do Lipska na Akademii grafických umění, kterou ukončil v roce 1931. Poté pokračoval ve studiích na Sorboně v Paříži. V důsledku hospodářské krize a politického vývoje v Německu se vydavatelství jeho otce dostalo do obtíží, a proto David Szymin začal roku 1933 v Paříži pracovat jako fotoreportér. Seznámil se zde a spolupracoval s Robertem Capou a Henrim Cartier-Bressonem.
V 1936–1938 pracoval jako fotoreportér pro agenturu Alliance Photo v různých zemích Evropy a severní Afriky. Fotografoval také ve Španělsku v době občanské války, kde dokumentoval dopady války na civilní obyvatele. Jeho fotografie otištěné v časopise Life měly velký ohlas.
V květnu 1939 odplul David Szymin na lodi se španělskými uprchlíky do Mexika, kde jej v září zastihlo vypuknutí druhé světové války. Do Francie ani do Polska se vrátit nemohl. Přešel proto hranice do Spojených států. Odešel do New Yorku, kde pracoval jako spolumajitel fotografické laboratoře. Změnil si jméno na David Seymour a po vstupu Spojených států do války se přihlásil do armády jako dobrovolník. Přestože měl slabý zrak, byl přijat pro své fotografické zkušenosti a jazykové znalosti, které uplatnil v odděleních výzvědné služby americké armády. Po invazi spojenců v Normandii působil v Evropě jako fotograf a tlumočník. Na konci války rovněž získal americké občanství.
Po propuštění z armády po skončení války se David Seymour znovu vrátil do Evropy, aby pro organizaci UNICEF fotografoval děti postižené válkou. Navštívil také Varšavu, kde zjistil osud své rodiny, která zahynula v roce 1942.
V roce 1947 se v Paříži Robert Seymour sešel znovu s Robertem Capou a Henrim Cartier-Bressonem. Založili nezávislou fotografickou agenturu Magnum Photos, ke které se přidala celá řada dalších významných fotografů. David Seymour stále cestoval a fotografoval. Opakovaně se vracel do nově vzniklého státu Izrael, jezdil do Řecka zmítaného občanskou válkou, ve Vatikánu pracoval na připravované knize.
Po smrti Roberta Capy, předsedy sdružení Magnum Photos, v Indočíně v roce 1954, se novým předsedou stal David Seymour. Vedle řízení agentury pokračoval ve fotografování. Věnoval se nejen reportážím, ale také dokumentování italských lidových slavností a portrétování známých osobností (např. hudebního dirigenta Artura Toscaniniho, historika umění Bernarda Berensona, herečky Ingrid Bergmanové, Giny Lollobrigidy, Sophie Lorenové, řecké královny Frederiky).
David Seymor zahynul 10. listopadu 1956 u Suezského průplavu spolu s fotoreportérem Jeanem Royem při cestě přes frontu za reportáží o výměně zajatců. Byly zastřeleni egyptskou hlídkou v době příměří.

Werner Bischof

Werner Bischof (26. dubna 1916 v Curychu – 16. května 1954 v Trujillo, Peru) byl jedním z nejvýznamnějších reportážních fotografů 20. století a člen renomované agentury Magnum Photos. Ve svých 16 letech začal studovat malířství na curyšské uměleckoprůmyslové škole. Ve stejném roce se stal žákem Hanse Finslera v právě otevřené třídě fotografie.[1] V roce 1936 otevřel svůj ateliér módní a reklamní fotografie v Curychu. Krátce pracoval v Paříži jako grafik. O tři roky později byl povolán do vojenské služby ve Švýcarsku. V roce 1942 publikoval své první fotografie krajiny, zvířat a rostlin v novém měsíčníku Du.

Na konci druhé světové války projížděl těžce poničené oblasti jižního Německa, Francie a Holandska. V roce 1948 fotografoval pro americký časopis Time zimní Olympijské hry ve Svatém Mořici. Jako zástupce a mluvčí organizace Schweizer Spende, zaměřené na poválečnou pomoc, navštívil i země severní a východní Evropy, včetně Československa, kde fotografoval Prahu, její památky, moderní architekturu i prvomájový (první socialistický) průvod. Své fotografie publikoval ve zvláštním finském vydání magazínu Atlantis a v monotematickém čísle časopisu Du, věnovaném východní Evropě. Další rok se stal členem agentury Magnum Photos, kde již působí Robert Capa, Henri Cartier-Bresson, George Rodger, David „Chim“ Seymour a Ernst Haas.[2] V květnu téhož roku se oženil a se svou ženou Rosellin zůstal v Anglii, kde podepsal smlouvu s magazíny Picture Post a Observer.
V roce 1950 se mu narodil první syn Marek, Bischof pracoval pro italský magazín Epoca, cestoval do Itálie, Paříže a na Island. O rok později pobýval na Středním a Vzdáleném Východě, odkud přivezl svou nejslavnější fotoreportáž o hladomoru v indické provincii Bihár.
V roce 1952 pobýval v Japonsku, podnikl tři cesty do Koreje, dva měsíce pracoval v Hongkongu pro časopis Match. Další rok nashromáždil materiál pro zvláštní vydání časopisu Du – People in the Far East a pro knihu Japonsko. Fotografoval korunovaci Alžběty II., v září odletěl pracovat do Spojených států pro periodikum Fortune a začal plánovat cestu napříč Střední a Jižní Amerikou. Roku 1954 odcestoval do Mexika a Panamy, kde pracoval pro časopis Life, později odletěl do Limy a Santiaga de Chile. V dubnu pracoval v Chile pro Magnum Photos na reportáži „Generation Women“. Vrátil se do Limy a navštívil Machu Picchu. Dne 16. května, při sjezdu horské silnice v Andách, se spolu s geologem Ali de Szepessym a řidičem zřítili do propasti.[3] Celá posádka automobilu zahynula. Dne 26. května se narodil v Curychu jeho druhý syn Daniel.

Elliott Erwitt

Elliott Erwitt (26. července 1928 Paříž, Francie) je americký reklamní a dokumentární fotograf známý svými černobílými snímky ironických a absurdních situací z každodenního života ve stylu „rozhodujícího okamžiku“ mistra Henriho Cartier-Bressona. Svého času působil jako prezident a viceprezident agentury Magnum Photos.

Narodil se 26. července 1928 v Paříži do přistěhovalecké rodiny ruských Židů. V 50. letech Erwitt sloužil jako asistent fotografa v United States Army při operacích dislokovaných ve Francii a v Německu. Erwitta velmi ovlivnilo setkání s významnými fotografy jako byli Edward Steichen, Robert Capa a Roy Stryker. Stryker, bývalý ředitel fotografického oddělení společnosti Farm Security Administration, zaměstnal Erwitta na fotografickém projektu pro firmu Standard Oil Company. Erwitt pak zahájil kariéru nezávislého fotografa, pracoval pro magazíny jako například Collier’s, Look, Life a Holiday. Vstup do agentury Magnum Photos v roce 1953 mu umožnil realizovat fotografické projekty po celém světě.
Jedním z mnoha subjektů, které ve své amatérské i profesionální tvorbě často fotografuje, jsou psi: objevili se tématicky ve čtyřech jeho publikacích: Son of Bitch (1974), Dog Dogs (1998), Woof (2005) a Elliott Erwitt’s Dogs (2008).

Od 70. let věnoval hodně své energie filmu. Mezi jeho celovečerní filmy, televizní reklamy a dokumentární filmy patří například “Arthur Penn: the Director” (1970), Beauty Knows No Pain (1971), Red, White and Bluegrass (1973) a oceněný film Glassmakers of Herat, Afghanistan (1977). Byl také oceněn jako kameraman “Gimme Shelter” (1970), fotograf filmu Bob Dylan: No Direction Home (2005) a poskytl fotografie pro “Get Yer Ya Ya’s Out (2009).
Kolekce Erwittových filmů byla promítnuta v roce 2011 jako speciální součást festivalu DocNYC s názvem An Evening with Elliott Erwitt. Erwitt působil také v dokumentárním filmu, který se objevil na témže festivalu s názvem Elliott Erwitt: I Bark at Dogs v režii Douglase Sloana.