Nová věcnost

Nová věcnost (něm. Neue Sachlichkeit, angl. New Objectivity) je označení pro umělecký směr v malířství, fotografii, literatuře, filmovém umění a architektuře, který byl důležitý zejména v Německu ve 20. letech 20. století. Termín vytvořil kritik Gustav Friedrich Hartlaub po retrospektivní výstavě v Mannheimu roku 1925. Nová věcnost je z hlediska dějin umění spojovacím článkem mezi expresionismem (ze kterého vyrůstala a vůči kterému se zároveň vymezovala), dadaismem a surrealismem. Měla velký vliv na socialistický realismus. Nová věcnost oproti subjektivistickým směrům od radikálního expresionismu až po kubismus vyzdvihla význam objektu. Její vývoj byl prerušen nástupem nacismu roku 1933.

Nová věcnost se řadí se do světové meziválečné avantgardy. Tvůrcem programu v Evropě byl Albert Renger-Patzsch. Ve fotografii nové věcnosti se přestaly používat ušlechtilé tisky, došlo k funkčnímu využívání světla, tonality, ohniskové vzdálenosti a úhlu záběru. Werner Gräff vydal v roce 1929 knihu Přichází nový fotograf (Es kommt der neue Fotograf), kde publikoval typické fotografie nové věcnosti. V Německu byla dále zastoupena umělci jako byli John Heartfield, Karl Blossfeldt, Walter Peterhans, Helmar Lerski a August Sander. V USA se nazývala pojmem americký velkoformátový verismus a zastupovali jej Paul Strand, Edward Weston, Imogen Cunninghamová, Ansel Adams, Walker Evans nebo Aenne Biermann. Tato skupina představovala nový směr, kterým se vydala fotografie v Evropě – tzv. nemanipulovaná fotografie. V Československu zastupoval tento směr Josef Sudek, jehož volná tvorba na přelomu 20. a 30. let splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie, podobné Strandovým nebo Westonovým.
Z fotografů, kteří uskutečňovali principy avantgardního konstruktivismu a nové věcnosti patří například František Čermák, Vladimír Hnízdo, Helmar Lerský, Károly Escher nebo Polák Wladyslaw Bednarczuk.
Fotografové Boris Ignatovič společně s Alexandrem Rodčenkem byli jedněmi z organizátorů a vedoucích skupiny Říjen (Oktjabr). Ve 30. letech se podíleli na propagaci nové věcnosti v Rusku. V kompozici využívali úhlopříčky, dvojexpozice, montáž, koláž, kombinaci s kresbou nebo typografií. Invenční prací s úhlem pohledu, místem snímání a kompozicí dával Rodčenko a jeho příznivci svým snímkům dynamiku, která se ukázala jako účinný způsob tlumočení myšlenky.

Camera obscura

Camera obscura (z lat. temná komora), dírková komora nebo pinhole je optické zařízení používané jako pomůcka malířů a předchůdce fotoaparátu.

Camera obscura je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem a dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Promítalo-li se na papír, mohl malíř obraz jednoduše obkreslit. Výhodou této techniky bylo zachování perspektivy a tím větší realističnost výsledného obrazu.
S popsaným jednoduchým aparátem byl promítaný obraz vždy menší než ve skutečnosti a převrácený. V 18. století byla používána konstrukce se zrcadlem, která obraz promítala na průsvitný papír položený na skleněné desce na vrchu skříňky.

Se zmenšujícím se otvorem je promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se snižuje jeho jas. Je-li otvor příliš malý, ostrost se opět začne zhoršovat vlivem difrakce. Pozdější camery obscury používaly místo otvorů objektivy, umožňující větší průměr při zachování ostrosti obrazu.

Fotografis

Sbírka Fotografis byla založena v roce 1976 bankou Austria a obsahuje více než 1000 fotografií z průkopnických dob fotografie od roku 1840, z období 19. století. Dále obsahuje exempláře z období piktorialismu, přímé fotografie až po experimentální snímky avantgardy a současné fotografie do osmdesátých let století dvacátého.
Sbírka se zaměřuje na klasické příklady média fotografie: dokumentární, černobílý kolorit a obvykle malý formát. Díla z 19. století dokládají původní poslání fotografie zachytit realitu přímo, autenticky, i když toto dosáhlo již malířství. Tuto funkci převzalo nové médium, které začalo dominovat. Sbírka se specializuje například na cestovní fotografii, snímky exotických míst a klasické portréty.

Z období 40. let 19 století jsou ve sbírce zastoupena díla od průkopníku fotografie Williama Henryho Foxe Talbota, Eadwearda Muybridge Davida Octavia Hilla nebo Roberta Adamsona.
Jako příklad využívání malířských efektů v tvorbě jsou zastoupena impresionistická díla, která obě média konvergují: Julia Margaret Cameron, Edward Steichen a Heinrich Kühn představují v rámci kolekce období piktorialismu. Fotografie z cest Francis Frith a Maxime du Camp.
Paul Strand a Edward Weston otevřeli ve 20. letech kapitolu Přímé fotografie, nového směru výtvarné fotografie – do popředí se v té době dostává vlastní hodnota fotografie: přesný a precizní záznam reality s širokou škálou jasů od nejsvětlejších po nejtmavší tóny. Zároveň se rozšíří řady avantgardních umělců, především dadaistů a konstruktivistů – fotografie radikálně ovlivňuje práci Man Raye, Alexandra Michajloviče Rodčenka, Raoula Hausmanna a László Moholy-Nagye, jejichž díla jsou významnou součástí sbírky. Reportážní a dokumentárně sociální snímky od Weegeeho až po Diane Arbus hrály významnou roli v dějinách fotografie 20. století.
Z českých fotografů jsou ve sbírce zastoupeni Alfons Mucha, Jaromír Funke, Jaroslav Rössler nebo František Drtikol.
V zimě roku 2008 v období prosinec – únor 2009 byla kolekce vystavena v Národní galerii v Praze.